Jak umění a poezie zvláště nasměrovaly můj život

Prošla jsem zde tak trochu historii cca 2 měsíce.
- Tož onen Buližník Pentlička (20.4.) je úžasnej,
- navíc Smolíček Pacholíček kdesi dál,
- jen podá-li Jelen pomocný paroží také onomu Hřibovi, Kolářovi a Novotnému (3.5.),
- Podlý virus (19.4) - má vlastnost podlosti? Asi ne, protože se píše podlý virus, kdežto u lidí se píše podlí lidé, tak v tom nějaký rozdíl musí býti.
- Intelektuálové (21.4) - někdy su ráda, že mám chování takové, že samozvané intelektuály a samozvané hodné lidi, su schopna poslat, z očí do očí, Nele Boudové rovnou pod roušku.
- We do it (26.4) Covid, zvaný kohout - kéž by ho šlo upéci též na rožni. Pokud se ale lidé chovali i v karanténě tak, jako kohouti, na bezpečnost druhých nehledí, může to i po rozvolnění spousta lidí těžce odstonat, pokud vůbec přežijí.
- Excentr (28.4) dáváme mimo jiné dotace na sucho - uvědomují si ti, kdo dotace dávají, že tím sucho umocňují? Ano, s takovou lidstvu moc času nezbývá.
- Voda (1.5.) obávám se, že je pozdě, Velí nenažranost, tedy peníze a ty přinese sucho a boj, či válka o vodu.
- Trizujlak (-28.4.) Dávno jsem to přestala číst Proč bych si měla kazit duši?
- Cestování - Rumunsko nabízí podle fotek krásné scenérie, malíř by tam našel úžasné náměty - stavby, krajinu, zvěř, lidi,...
- nasměrování uměním a poezií - ano, je to podstatná součást života.
Velmi, velmi dlouho jsem tzv. spala ale přece jen si troufnu sem napsat něco ze svého dílka, což jste jako cestující člověk, i podle Vašich fotek, mohl zažít :

V dáli mraky
na zemi sestupují
pro radost lidem

V horách stezky
k pobřežnímu městu
slunce provází

Moře, ach moře
moře, zdroji života
jednou tě vidět.

Děkuji za návštěvu, archivní retrospektivu a báseň.
Krásné pondělí přeji.

Jirko, tak toto téma je pro mne velice zajímavé. Já oproti tobě nemám takové štěstí, abych byla ve svém věku tak dokonale spokojená sama se sebou, ale také tvrdím, že mě poezie a umění ovlivnily na celý můj život.
Moje dětství do 10 let byla nádherná pohádka…
Byla jsem hýčkaný jedináček…Dostávalo se mi obrovské lásky, té nejlepší péče a výchovy.
Moje milovaná maminka mě naučila v pěti letech nazpaměť celou knížku od Jana Čarka Radost nad radost. Je to kouzelná knížka plná krásně ilustrovaných básniček pro děti. Dodnes ty básničky umím nazpaměť.
Můj skvělý děda se mnou chodil od mých školních let (od první třídy základní školy) na české opery buď do Národního divadla anebo do Smetanova divadla. Někdy jsme šli do Tylova divadla na balet. Pamatuji se, jak jsme se ještě ve škole v sobotu učili a já jsem vždy po obědě utíkala domů, převlékla jsem se a spěchala s dědou do divadla, začínalo se ve 14.00 hodin. Milovala jsem to nádherné prostředí obrovských světel, nádherných obrazů, zlatých andělíčků. Vnímala jsem i zvláštní vůni, která se divadlem nesla.
Děda mi ke každé opeře vyprávěl příběh, o kterém ta opera pojednává. Jednotlivé opery jsme opakovaně střídali, takže jsme každou prožívali několikrát. Později jsem si libreta četla sama, několik jsem jich uměla nazpaměť. Doma jsem si často zpívala árie.
Můj děda byl prostě skvělý. Pamatuji se, že po divadle jsme se procházeli Prahou, navštěvovali jsme chrámy, kostely, zahrady. Děda znal i pověsti, které se k některým pamětihodnostem vztahovaly. Uměl je vyprávět tak poutavě a já jsem nadšeně hltala příběhy oněch starých dob.
Babička si se mnou kreslila a také mi povídala pohádky, které si sama vymýšlela a byly hodně legrační a hodně jsme se při nich spolu nasmály.
Ve škole jsem chodila do recitačního kroužku, který vedla paní učitelka Marie Kazdová. S tou jsme dokonce byli úspěšní na Wolkrově Prostějově.
Navštěvovala jsem též hudební školu, později dramatický kroužek v Lidové škole umění.
Otec mě učil UMĚNÍ
Můj báječný otec byl skaut a naučil mě obdivovat umění matky Přírody. Díky jemu jsem se naučila milovat a ctít přírodu, nebát se včel, vos, žížal a žádných brouků. Pamatuji si, jak jsme na chatě měli nádhernou pavučinu a v ní byl pavouk křižák. Krásný velký černý pavouk se žlutým křížem na těle. Chytali jsme mu mouchy a házeli jsme mu je do pavučiny. Pak jsme ho pozorovali, jak kořist zpracovává.
Táta se mnou lezl na stromy, po skalách, naučil mě plavat, jezdit na kole, na bruslích, na lyžích a také jsme spolu stříleli na plechovky vzduchovkou a udělal mi luk. Učil mě rozeznávat ptáky v letu a ovládat morseovku.
Táta uměl chytat pstruhy do ruky (to tenkrát ještě v Kocábě byli i raci). Také hrál na hodně hudebních nástrojů, tak třeba na kytaru, tahací harmoniku, housle…byla u nás doma radost, láska, jistota.
Smrtí mého táty se všechno změnilo… bylo mi deset let.

Díky, Evo, za dlouhý a zajímavý příspěvek, který vnímám jako určitou osobní zpověď a hold a poděkování rodičům a prarodičům. moc hezké.
Vidíš, co všechno jsem o tobě nevěděl, ač jsme vedle sebe seděli ve škole, byť jen jeden jediný, i když ten první a proto nejdůležitější, školní den.
Já si prarodičů neužil, dva zemřeli dříve, než jsem je poznal a druzí dva jen o málo později, takže si je pamatuji jen matně. Měl jsem ale místo nich pratetu, která mi je nahrazovala. Něco, jako Tvůj dědeček. Byla to c.a k. rakousko-uherská slečna učitelka, která dosloužila v padesátých letech ve Svatoslavce, když ji penzionovali za protikomunistickou provokaci, když pod nějakou houbu na výstavě umístila ceduli STARÝ SMRDUTÝ NEJEDLÝ, čímž zhanobila tehdejšího komunistického ministra školství Zdeňka Nejedlého. Také mne vodila po pamětihodnostech a vyprávěla historky. Např. na Vyšehradě mi vyprávěla o Popelce Bilianové, nadšené a exaltované vlastence. Neopomněla mi vyprávět příběh o tom, jak se skupinou dívčích skautek šla okolo Vltavy a ve vlasteneckém a národoveckém nadšení zvolala na voraře na řece: "Kam vás, dobří muži, nesou vlnky naší stříbropěnné Vltavěnky?". A dobří muži jí odpověděli ryzým jazykem českého lidu: " Do prdele, ty stará vochechule!". No, takovou tetu jsem nemohl nemilovat a její historky, které mne také formovaly, si nepamatovat. Mimochodem, toho zmiňovaného Malého Brehma i tu knihu s Villonovou Závětí jsem dostal od ní.
Když vzpomínáš na paní učitelku Kazdovou a recitační kroužek, vzpomínám si na pasáž z loupežníků a zvířátek, kterou jste nacvičovali v družině: Levá, pravá, přední, zadní. Pozor,kozle, neupadni! My měli Ticháčkovou, ta vedla kroužek pěvecký, takže jsem raději chodil k Ševčíkovi na sportovky. A ono už je to skoro šedesát let! To to letí, to to letí.
Ahoj, Jirka

Díky....fakt to všechno strašně letí....
Už mě asi postihlo takové to "stáří vzpomíná na dětství a mládí..." :-)