Jak umění a poezie zvláště nasměrovaly můj život

24.05.2020 08:25

Jak umění a poezie zvláště nasměrovaly můj život

Tento blog, klidně se přiznám, je poněkud inspirován čtením vybraných blogů na idnesu.Je o tom, jak umění a poezie zvlášť ovlivnily mé směrování životem již v útlém věku tak, že konzistentně jsem, jaký jsem a nemusím v předfunerálním věku dělat životní kotrmelce s výrazem předstíraného usebrání, štěstí a spokojenosti až do hořkých konců.

V útlém dětství jsem byl vyložený intelektuál, který opravdu chodil do knihovny i v době, kdy venku nepršelo. Četl jsem tři, čtyři, pět knížek týdně. Prózu i poezii.Píši o věku okolo 10 let. V té době jsem navštěvoval i divadelní představení, činohru, ba i operu.

A právě opera mne naučila kritickému myšlení. Zatím, co jiní se uchvacovali krásou těch národních klenotů, mne například v Prodané nevěstě nejvíce zaujal ten podvod, který připravil skrzevá utajenou identitu globetroter Jan Mícha na svého bratra Václava, na svého otce a svého potenciálního tchána Krušinu a konec konců, i na svoji milou Mařenku.

Další nonsens jsem zaznamenal v opeře Hubička, kde starý obézní Lukáš loudil na o hlavu a půl vyšší a také již ve věku Vendulce, hubičku a kde Matouš a pašíři při nelegálním pašování pějí forte „Jen dál, v tichu hlubokém“.

A logiku a pragmatizmus opery ve mně docela zpochybnila opera Dalibor, kde hlavní hrdina vylomiv kus mříží, místo aby prchl, opře se o díru a do svého zatčení stráží pěje arii „Ha, kým kouzlem, svobodo, mi pláš“.

Jeden se pak nemůže divit, že jsem začal být v reflexi umění opatrně hloubavý a zdravě skeptický.

Velký vliv na mé životní směrování, možná zásadní, ale měla poezie. To bylo tak:

Ve stejné době, tedy někdy okolo desátého roku věku života, jsem byl nemocný a domácí povalování jsem si krátil četbou. Byla to poezie, konkrétně Villonova Závěť.

Hned v úvodu jsem se dostal k pasáži o pirátu Diomedovi a k známénu tvrzení, že:

„Bída z lidí lotry činí

a vlky z lesa žene had!“.

Že „Bída z lidí lotry činí“, tak tomu jsem rozuměl. Zarazilo mne však pokračování, že „vlky z lesa žene had“. Začal jsem dumat, proč? A hned tisíce konkrétních otázek. Jaký had žene vlky z lesa? Proč se vlk bojí hada? Kde se vyskytují vlci a hadi ve společné lokalitě? Hnal vlka had jedovatý, nebo škrtič? Proč ti hadi ženou z lesa právě vlky? Atd, atd, atd.

Naštěstí jsem měl přístup k patřičné litertatuře, k parádnímu vydání Malého Brehma z roku 1894 se všemi jeho díly, tedy i jak s dílem Ssavci, tak dílem Plazi. No a začal jsem studovat kapitolu „Vlk“. Pak jsem otevřel svazek „Plazi, obojživelníci, ryby, měkkýši, členovci a menší živočichové“ a hledal možné hady, kteří by připadali v úvahu na honění vlků z lesa. Musím přiznat, že jednoznačnou odpověď jsem nenašel. Tak jsem hledal dál v encyklopediích, atlasech a dalších odborných a populárně naučných knihách. Ale proč vlky z lesa žene zrovna had, to jsem tenkrát nenašel.

Ovšem při hledání odpovědiu jsem poznal, že existuje spousta užitečnějších a praktičtějších statí, než jsou díla čistě beletristická. A toto zjištění pak směrovalo můj další přístup k životu.

Ne, že bych na beletrii včetně poezie úplně zanevřel. Dokonce jsem se v ní nakonec dozvěděl, jak je to s tím vlkem a hadem. To bylo tak:

„Bída z lidí lotry činí

a vlky z lesa žene hlad!“

Byla to sociální poezie a ten „had“ byl překlep v textu.

Zaplať Pán Bůh za něj. Kdyby nebyl, byl bych teď možná nějaký humanitární pracovník, mámil z lidí peníze jak Jeník Mícha pod falešnou identitou Horák ze starého Krušiny za účelem obskurních projektů.

Takhle jsem se mohl celý život živit poctivě a smysluplně svýma rukama a hlavou. A to i zásluhou četby poezie. I když kazové.

Zdraví a přeje zdraví

Jirka B. 

Takže ,konec konců, proč bychom se netěšili, že.

 

Diskusní téma: Jak umění a poezie zvláště nasměrovaly můj život

Archiv

matka | 24.05.2020

Prošla jsem zde tak trochu historii cca 2 měsíce.
- Tož onen Buližník Pentlička (20.4.) je úžasnej,
- navíc Smolíček Pacholíček kdesi dál,
- jen podá-li Jelen pomocný paroží také onomu Hřibovi, Kolářovi a Novotnému (3.5.),
- Podlý virus (19.4) - má vlastnost podlosti? Asi ne, protože se píše podlý virus, kdežto u lidí se píše podlí lidé, tak v tom nějaký rozdíl musí býti.
- Intelektuálové (21.4) - někdy su ráda, že mám chování takové, že samozvané intelektuály a samozvané hodné lidi, su schopna poslat, z očí do očí, Nele Boudové rovnou pod roušku.
- We do it (26.4) Covid, zvaný kohout - kéž by ho šlo upéci též na rožni. Pokud se ale lidé chovali i v karanténě tak, jako kohouti, na bezpečnost druhých nehledí, může to i po rozvolnění spousta lidí těžce odstonat, pokud vůbec přežijí.
- Excentr (28.4) dáváme mimo jiné dotace na sucho - uvědomují si ti, kdo dotace dávají, že tím sucho umocňují? Ano, s takovou lidstvu moc času nezbývá.
- Voda (1.5.) obávám se, že je pozdě, Velí nenažranost, tedy peníze a ty přinese sucho a boj, či válka o vodu.
- Trizujlak (-28.4.) Dávno jsem to přestala číst Proč bych si měla kazit duši?
- Cestování - Rumunsko nabízí podle fotek krásné scenérie, malíř by tam našel úžasné náměty - stavby, krajinu, zvěř, lidi,...
- nasměrování uměním a poezií - ano, je to podstatná součást života.
Velmi, velmi dlouho jsem tzv. spala ale přece jen si troufnu sem napsat něco ze svého dílka, což jste jako cestující člověk, i podle Vašich fotek, mohl zažít :

V dáli mraky
na zemi sestupují
pro radost lidem

V horách stezky
k pobřežnímu městu
slunce provází

Moře, ach moře
moře, zdroji života
jednou tě vidět.

Re: Archiv

Jirka B. | 25.05.2020

Děkuji za návštěvu, archivní retrospektivu a báseň.
Krásné pondělí přeji.

Jak umění a poezie nasměrovaly můj život

Eva Matoušková | 24.05.2020

Jirko, tak toto téma je pro mne velice zajímavé. Já oproti tobě nemám takové štěstí, abych byla ve svém věku tak dokonale spokojená sama se sebou, ale také tvrdím, že mě poezie a umění ovlivnily na celý můj život.
Moje dětství do 10 let byla nádherná pohádka…
Byla jsem hýčkaný jedináček…Dostávalo se mi obrovské lásky, té nejlepší péče a výchovy.
Moje milovaná maminka mě naučila v pěti letech nazpaměť celou knížku od Jana Čarka Radost nad radost. Je to kouzelná knížka plná krásně ilustrovaných básniček pro děti. Dodnes ty básničky umím nazpaměť.
Můj skvělý děda se mnou chodil od mých školních let (od první třídy základní školy) na české opery buď do Národního divadla anebo do Smetanova divadla. Někdy jsme šli do Tylova divadla na balet. Pamatuji se, jak jsme se ještě ve škole v sobotu učili a já jsem vždy po obědě utíkala domů, převlékla jsem se a spěchala s dědou do divadla, začínalo se ve 14.00 hodin. Milovala jsem to nádherné prostředí obrovských světel, nádherných obrazů, zlatých andělíčků. Vnímala jsem i zvláštní vůni, která se divadlem nesla.
Děda mi ke každé opeře vyprávěl příběh, o kterém ta opera pojednává. Jednotlivé opery jsme opakovaně střídali, takže jsme každou prožívali několikrát. Později jsem si libreta četla sama, několik jsem jich uměla nazpaměť. Doma jsem si často zpívala árie.
Můj děda byl prostě skvělý. Pamatuji se, že po divadle jsme se procházeli Prahou, navštěvovali jsme chrámy, kostely, zahrady. Děda znal i pověsti, které se k některým pamětihodnostem vztahovaly. Uměl je vyprávět tak poutavě a já jsem nadšeně hltala příběhy oněch starých dob.
Babička si se mnou kreslila a také mi povídala pohádky, které si sama vymýšlela a byly hodně legrační a hodně jsme se při nich spolu nasmály.
Ve škole jsem chodila do recitačního kroužku, který vedla paní učitelka Marie Kazdová. S tou jsme dokonce byli úspěšní na Wolkrově Prostějově.
Navštěvovala jsem též hudební školu, později dramatický kroužek v Lidové škole umění.
Otec mě učil UMĚNÍ
Můj báječný otec byl skaut a naučil mě obdivovat umění matky Přírody. Díky jemu jsem se naučila milovat a ctít přírodu, nebát se včel, vos, žížal a žádných brouků. Pamatuji si, jak jsme na chatě měli nádhernou pavučinu a v ní byl pavouk křižák. Krásný velký černý pavouk se žlutým křížem na těle. Chytali jsme mu mouchy a házeli jsme mu je do pavučiny. Pak jsme ho pozorovali, jak kořist zpracovává.
Táta se mnou lezl na stromy, po skalách, naučil mě plavat, jezdit na kole, na bruslích, na lyžích a také jsme spolu stříleli na plechovky vzduchovkou a udělal mi luk. Učil mě rozeznávat ptáky v letu a ovládat morseovku.
Táta uměl chytat pstruhy do ruky (to tenkrát ještě v Kocábě byli i raci). Také hrál na hodně hudebních nástrojů, tak třeba na kytaru, tahací harmoniku, housle…byla u nás doma radost, láska, jistota.
Smrtí mého táty se všechno změnilo… bylo mi deset let.

Re: Jak umění a poezie nasměrovaly můj život

Jirka B. | 24.05.2020

Díky, Evo, za dlouhý a zajímavý příspěvek, který vnímám jako určitou osobní zpověď a hold a poděkování rodičům a prarodičům. moc hezké.
Vidíš, co všechno jsem o tobě nevěděl, ač jsme vedle sebe seděli ve škole, byť jen jeden jediný, i když ten první a proto nejdůležitější, školní den.
Já si prarodičů neužil, dva zemřeli dříve, než jsem je poznal a druzí dva jen o málo později, takže si je pamatuji jen matně. Měl jsem ale místo nich pratetu, která mi je nahrazovala. Něco, jako Tvůj dědeček. Byla to c.a k. rakousko-uherská slečna učitelka, která dosloužila v padesátých letech ve Svatoslavce, když ji penzionovali za protikomunistickou provokaci, když pod nějakou houbu na výstavě umístila ceduli STARÝ SMRDUTÝ NEJEDLÝ, čímž zhanobila tehdejšího komunistického ministra školství Zdeňka Nejedlého. Také mne vodila po pamětihodnostech a vyprávěla historky. Např. na Vyšehradě mi vyprávěla o Popelce Bilianové, nadšené a exaltované vlastence. Neopomněla mi vyprávět příběh o tom, jak se skupinou dívčích skautek šla okolo Vltavy a ve vlasteneckém a národoveckém nadšení zvolala na voraře na řece: "Kam vás, dobří muži, nesou vlnky naší stříbropěnné Vltavěnky?". A dobří muži jí odpověděli ryzým jazykem českého lidu: " Do prdele, ty stará vochechule!". No, takovou tetu jsem nemohl nemilovat a její historky, které mne také formovaly, si nepamatovat. Mimochodem, toho zmiňovaného Malého Brehma i tu knihu s Villonovou Závětí jsem dostal od ní.
Když vzpomínáš na paní učitelku Kazdovou a recitační kroužek, vzpomínám si na pasáž z loupežníků a zvířátek, kterou jste nacvičovali v družině: Levá, pravá, přední, zadní. Pozor,kozle, neupadni! My měli Ticháčkovou, ta vedla kroužek pěvecký, takže jsem raději chodil k Ševčíkovi na sportovky. A ono už je to skoro šedesát let! To to letí, to to letí.
Ahoj, Jirka

Re: Re: Jak umění a poezie nasměrovaly můj život

Eva Matoušková | 25.05.2020

Díky....fakt to všechno strašně letí....
Už mě asi postihlo takové to "stáří vzpomíná na dětství a mládí..." :-)

Přidat nový příspěvek