Jak končí zrádci národa

20.11.2015 19:55

Jak končí zrádci národa

Seděl jsem na břehu Gardského jezera a díval se k jihu, kde se na obzoru rýsovala silueta poloostrova. Později jsem se dozvěděl, že je to poloostrov s lázeňským městem Saló. A teprve ještě později jsem se dozvěděl, že Saló bylo hlavním centrem tzv. Republiky Saló, neboli Italské sociální republiky. Tehdy jsem o historii ISR , asi stejně jako většina z čtenářů, nevěděl nic.

Italská sociální republika byl v letech 1943- 1945 loutkový stát pod záštitou Německa, který byl fašistickým zbytkem Itálie poté, co jižní část Itálie byla osvobozena spojeneckými vojsky. Právě ze Saló řídil fašistický diktátor Mussolini dva roky tento státní útvar.

Benito Mussolini – vůdce italských fašistů prožil život plný peripetií od socialisty k fašistovi, od žebráka k diktátorovi. Spojil Itálii s fašismem a italský fašismus s německým nacismem, na němž byl na konci své kariery zcela existenčně závislý. Začal jako italský hrdina a skončil jako zrádce národa a německý lokaj. Na konci války prchl ze Saló do Milána a prchal dále do Říše v převleku za německého vojáka. Nakonec ho jeho doprovod vydal italským partyzánům, ti jej i s jeho milenkou popravili a zhanobená těla nechali na pospas davu zavěšená za nohy na konstrukci jakési ruiny na milánském náměstí. Ten nechutný obrázek dvou rozšlapaných a polonahých těl, visících za nohy ve smyčce hlavou dolů, je notoricky znám.

Mimochodem, kdysi jsem mluvil s jedním Italem a ten mi řekl, že někteří z těch, kteří Mussoliniho popravili, žili později v socialistickém Československu, kam uprchli poté, co byla odhalena příprava jejich pokusu o komunistický puč v Itálii. Věděl své, byl potomkem jednoho z nich.

Léta jsem jezdil přes Lago di Garda a okolo Saló. Letos, znechucen stále patrnější imigrantskou invazí v severní Itálii, jsem tam nejel. Už mne otravovalo neustále odmítat neodbytné nabídky vlezlých černých pouličních obchodníků na nákup „pravých Louis Vuitton“ v Benátkách, nepotřebných „afrických uměleckých předmětů“ u Lago di Garda“, či drog na náměstí ve Veroně. Zamířil jsem tedy na dovolenou do Rumunska.

Jedním z cílů naší cesty do Rumunska byl tzv. Transfagaraš, což je vysokohorská silnice spojující jih a sever Rumunska mezi městy Curtea de Arges a Cartisoara, která se vine mnoha serpentinami o průměrném stoupání a klesání přibližně 8,5% okolo Drakulova autentického hradu Poienari a podél jedné z největších přehrad světa Vidraru do výšky sedla 2050 mnm k jezeru Balea a dále klesá k transylvánské Sibini. Silnice je asi devadesát kilometrů dlouhá a spolu s přehradou Vidraru je minimálně evropským, ne-li světovým unikátem. Určitě stojí za návštěvu třeba v rámci příští dovolené. Doporučuji.

Jak přehradu, tak Transfagarašskou silnici dal postavit rumunský komunistický lídr a prezident Nicolae Causesku. Nikolae Causesku byl svým způsobem diktátor s mnoha správnými i mylnými vizemi, které se snažil naplňovat. I Transfagarašská (vojenská) silnice, které se říká „Sen šíleného Causeska“, byla jeho dítětem, které porodil za mnoha lidských a finančních obětí proto, aby demonstroval odhodlání zachovat si nezávislost Rumunska na Sovětském svazu a odhodlání se vojensky  bránit sovětské invazi, která hrozila po okupaci Československa v roce 1968, které se N.Causesku odmítl účastnit.

Přes svoji do mnohé míry odtažitou politiku k SSSR  byl N.Causesku smeten v rámci rozpadu sovětského imperia na podzim 1989. Za poněkud dramatických okolností počínající rumunské občanské války byl částí armády zatčen a v poněkud cirkusovém pseudosoudu urychleně odsouzen k smrti a okamžitě i s manželkou Elenou odprásknut u kasárenské zdi. Ani si nestačili oba popravení sundat kožichy. Ani Transfagarašský unikát, ani přehrada Vidraru, ani další naplněné či nenaplněné vize nebyly Causeskovi přičteny jako polehčující okolnost a jeho ženu k té popravě vojáci přibalili jako prémii.

Není to tak dlouho, co jsem se vrátil z rumunské dovolené a před pár dny jsme slavili 17. listopad. To mi připomnělo smrt dalšího zrádce národa K.H.Franka. Incident K.H.Franka byl vlastně důvodem, proč v Praze 28.10.1939 do demonstrujících studentů zahájila střelbu jednotka německé SS, při které byl, a to za podivných okolností, pistolí zblízka do břicha postřelen demonstrující medik Jan Opletal.

Tenkrát 28.10.1939 proběhla v Praze zakázaná demonstrace českého obyvatelstva k výročí nezávislosti republiky. Po Praze byly nepokoje, které česká policie záměrně nepotlačovala ze solidarity s demonstranty. Podle historických pramenů byly k zásahu proti demonstrantům vyslány německé jednotky SS poté, kdy demonstranti v davu zbili  a okradli jistého Antona Uhla, takto osobního řidiče státního tajemníka K.H.Franka, který přivezl K.H.Franka na místo demonstrací k inspekci.

Postřelený Jan Opletal později 11.11. zemřel na posttraumatickou infekci a jeho demonstrativní a demonstrační pohřeb 15.11.1939 byl záminkou pro uzavření českých vysokých škol a popravy a internace českých studentů 17.11.1939.

Jednooký K.H.Frank, kterému jako dítěti údajně vyrazili jedno oko jeho čeští spolužáci,byl původně karlovarský  knihkupec, později sudetoněmecký politik a poslanec československého parlamentu a ještě později za Protektorátu byl státním tajemníkem a postupem státním ministrem Protektorátu, velitelem policie a iniciátorem perzekucí proti českému národu. Na jeho hlavu padá zodpovědnost za represe studentů, represe proti protektorátní vládě gen.Eliáše, represe za Heydrichiády včetně vyhlazení Lidic či zodpovědnost za německou snahu o potlačení Pražského povstání.

Na konci II.světové války uprchl do amerického zajetí, odkud byl vydán k soudu do Československa, kde byl 22.5.1946 odsouzen za válečné zločiny k smrti a tři hodiny po vynesení rozsudku na dvoře věznice na Pankráci před zraky pěti tisíc přihlížejících veřejně oběšen.

Jó, rychle oplácí tenhleten svět, dřív, než napočítáš pět! Všichni tři uvedení byli svého času kdesi na „olympském“ vrcholu. Všichni tři se zpronevěřili vůli svého lidu a národa. Všichni skončili mrtví za posměchu a neúcty davu.

Tak končí zrádci národa.

P.S.Zvažoval jsem doplnit jednotlivé příběhy audiovizuální dokumentací o popravách těch tří. Obrázky jsou tak drsné, že jsem odkazy na ně nepřipojil. Ti, kteří měli zájem o jejich shlédnutí, si je sami mohou najít na youtube.