Jak jsem poskytl útulek migrantovi

20.04.2020 19:48

Jak jsem poskytl útulek migrantovi.

Matka příroda nám za naši pýchu dává zabrat. Po suchu, kůrovcové kalamitě a nájezdech hrabošů ten Covid – 19.

Snažím se přizpůsobovat a být, když neštěstí udeří, připraven. Na hraboše máme kocoura, co tu myšku vyšťourá, i když zrovna teď svádíme souboj s jednou, co se rozhodla se s námi dělit o kuchyni. Kůrovcové kalamity využívám tak, že si z lesa přivážím klestí po těžbě, kterým topíme v krbu, vařím v letní kuchyni a grilujeme na něm. A na sucho jsem si připravil kořenovou čističku odpadní vody, takže podstatnou část splašků čistíme a recyklujeme na užitkovou vodu, kterou společně s dešťovkou jímáme, tudíž nejsme úplně na suchu.

Přesto jsem přivítal, když za noc na včerejšek u nás napršelo 7,2 mm srážek, což je sedm litrů na metr2.

Příroda potřebovala vodu jak prase drbání. Z hodiny na hodinu jaro poskočilo o levl výše. A mně se podařilo zachytit tolik vody, že jsem mohl hladinu v kořenovce zvýšit tak, že se proměnila v regulerní jezírko.

No a teď se konečně dostávám k tomu migrantovi.

Jak se tak ochomýtám kolem toho jezírka, najednou slyším takové skřehotavé „Brý den!“ . Když jsem se otočil, kde se vzal, tu se vzal, stál za mnou takový zkřesaný, podivně ustrojený migrant. No, nebyl to přímo migrant, spíše bezdomovec. No, bezdoš?!  On to také nebyl úplně typický bezdoš. Byl to krajánek, vodnický krajánek.

Nevím, jestli víte, co je to krajánek. Nebo spíše, kdo to byl krajánek. Ale já jsem tak starý, že si ještě poslední krajánky pamatuji.

Krajánci byli vyučenci v řemesle, kteří neměli svou vlastní provozovnu, a tak šli krajem a nechávali se najímat na práci od řemeslných mistrů.

Pamatuji si, protože jsem měl v příbuzenstvu několik mlynářů, jak ještě chodilo od mlýna ke mlýnu pár takových. Byli už staří, práce asi moc nezmohli, ale když se o ně mlynář postaral, alespoň dobře vyprávěli. A postarat se o krajánka, to byla taková skoro stavovská povinnost.

„Dobrý den,“ odpověděl jsem, „račte si přát?“.

„Jsem Buližník Pentlička, krajánek cechu vodnického.“ pravil strojeně. "Poníženě melduji a ptám se, zda nemáte nějakou práci ohledně toho jezírka?“.

„No, nevím, nevím.Tu práci sám zastanu, není složitá.“

A vodnický krajánek začal natahovat moldánky.

"Jakže se to jmenuješ?" zeptal jsem se .

„Pentlička“ odpověděl.

„“To je mi jasné, že příjmením Pentlička. Vždyť toho si všimne každý, že jsi samý kanýr. Ale to jméno?“

„Buližník mi říkají.“odvětil vodník. „ To je chodského původu, s dvěma l, jako že jsem bul lyžník. První lyžař v Klenčí a okolí.

„A kde máš lyže, vodníku? Tak tohle ti nevěřím.“

„No dobře, Buližník mi říkají, že jsem tvrďas, jako ten kámen.“ pochlubil se a zatvářil se jako Chuck Norris.

„No to ti tuplem nevěřím, tak s pravdou ven, podvodníku!“

„To, prosím, ne. Žádný podvodník, ale vodník.“ zaškemral Buližník. “Tak já se přiznám. Buližník mi říkají, že pořád bulím, protože nemám vlatní rybník, ani tůni, ba ani louži. A já bych tolik chtěl, abych se mohl usadit a nemusel světem.“

No, zželelo se mi vodnického krajánka a tak mu povídám:“ Že jsi upřímný, tak bys tady u toho jezírka mohl hlídat  ptáky a laně, co sem chodí pít. Ty ptáky za dne bílého, ty laně v noci jen. Teda kdyby nějaká přišla.“

„ To já rád, to já budu a poctivě.“ zaskřehotal Buližník Pentlička a dojetím se opět rozbulel. Byl to měkota, žádný Norris.

Tak jsme si plácli, až to zašplouchalo, jako když dostaneš mokrým hadrem přes hubu, on se posadil na náhon k mlýnskému kolu a hlídá. A ptáci to kvitují s povděkem.

A ještě si k tomu zpívá.

Jo a takhle vypadá.

Zdraví a přeje zdraví

Jirka B.

P.S. Zítra by už se mohlo ukázat, zda velikonoční „promořování“ nějak zahýbalo statistickými ukazately.