Jak jsem letěl na Měsíc a to hned třikrát za sebou, aneb jak jsem cestoval za socializmu

26.11.2018 20:37

Jak jsem letěl na Měsíc a to hned třikrát za sebou, aneb jak jsem cestoval za socializmu

Vzhledem k nespokojenosti s tím, jak současní mediální „vykladači dějin“ popisují život za socializmu, pokračuji v osobních vzpomínkách na to, jak jsem tenkrát cestoval.

Skončil jsem vyprávění cestou do NDR a Jugoslávie, které jsem absolvoval o prázdninách v roce 1965.

V roce 1965 státostrana nějakým výnosem zmírnila omezení v cestování jak na Východ, tak na Západ. Prakticky i na Západ mohl cestovat každý, kdo nebyl trestaný, nebyl nositelem státního tajemství a nebyl v otevřeném konfliktu se zřízením. A kdo měl valutové krytí své cesty. Takže pokud jste dostali devizový příslib, vydělali jste si valuty prací v devizové cizině, nebo jste získali pozvání od někoho, kdo se zaručil, že vaši cestu finančně pokryje, nebyl jste kriminálník, disident, nebo nositel státního tajemství, což byli většinou vysoce postavení komunisté, vojáci a příslusníci veřejné i tajné bezpečnosti,pak jste mohli na Západ po absolvování určité procedury spočívající v zdlouhavém získávání administrativě náročných dokladů vycestovat poměrně snadno. Později se tomuto systému říkalo „Dubčekovy doložky“, ale možnost cestování vlastně otevřel, chceme-li to perzonifikovat, ten zavržený Antonín Novotný. A dveře opět zavřel v listopadu 1969 Gustáv Husák.

V letech 1967, 1968 a 1969 naše rodina vycestovala na Západ celkem třikrát. Vždy na devizový příslib. Otec byl zaměstnán v bance a zaměstanaci banky se rozhodli, že pokud si prodavačky v Bílé Labuti přednostně rozeberou froté ručníky a školní kuchařky si z masa pro žáky odkrojují ty libové fláky, tak si zaměstnanci banky přednostně přidělí devizové přísliby. A to s požehnáním Revolučního odborového hnutí. Celkem to mělo tu socialistickou logiku, kdy kdo nekrad denně aspoň hodinu, okrádal sám sebe a svou rodinu.

Měl jsem s pořadím jednotlivých cest trochu zmatek, ale nalezl jsem staré cestovní pasy rodičů a tam našel všechny dokumenty, víza, doložky a pasová razítka, takže jsem si mnohé připomenul. Pasy se vydávaly na 5 let a mohly se dvakrát o pět let prodlužovat. Pas obsahoval trvalé výjezdní doložky do socialistických států: BLR-MLR-NDR-PLR-RSR-SSSR. Starší čtenáři zkratky zajisté snadno rozšifrují, mladší ročníky ať pohledají.

Do ostatních států se výjezdní doložky vydávaly jednorázově. Výjezdní doložka byl papír, na jehož základě se cesta mohla fakticky uskutečnit. Byl to zelený dokument, skládající se ze dvou částí, kdy jedna se odevzdávala při přechodu hranic ven a druhá se odevzdávala při návratu. Výjezdní doložka sloužila jednak k prověření žadatele o výjezd při vydání, k evidenci výjezdu a příjezdu do ČSSR a dále obsahovala zakodovaný režim procedury na hranicích. Aby mohl zájemce o cestování zažádat o výjezdní doložku, musel být držitelem pasu, což nebyl takový problém, ale hlavně musel mít zajištěné finanční krytí. O tzv. devizový příslib se žádalo od začátku ledna do konce února. Byl -li přidělen, byl žadatel vyrozumněn do konce dubna. Jinak se muselo doložit vlastnictví devizového konta, nebo tzv. „pozvání“. Pozvání se dalo celkem snadno opatřit falešné, což se také velmi často využívalo a valuty na cestu se nakoupily od vechsláků na černém trhu.

Takže postup byl následující: chtěli jsme se poodívat na Západ, tak jsme podali žádost o devizový příslib. Devizový přísli jsme dostali a na oddělení Pasů a víz SNB jsme zažádali o výjezdní doložku do konkrétních států. Nejdříve se musel vyzvednout formulář, což byla jedna návštěva . Doložili jsme žádost schválením zaměstnavatele, nebo školy, podali žádost, což byla druhá návštěva a čekali. Po několika týdnech jsme vyzvedli doložku, což byla třetí návštěva Odd. pasů a víz SNB a podali žádost o udělění víza toho kterého západního státu na jejich zastupitelském úřadu. Jak za výjezdní doložku, tak za vízum se platily poplatky. Za doložku 300 Kčs, za italské vízum 15 zlatých lir (35,25 Kčs), za francouzské 18 franků, za rakouské 12 šilinků(77 Kčs), za německé nevím, německá víza vydávalo dopravní oddělení francouzského vyslanectví, které zastupovalo v ČSSR zájmy NSR. S vízy, devizovým příslibem a korunami jsme se dostavili do SBČS, kde jsme vyměnili koruny za dolary, 10 USD na den, maximálně na 22 dnů. Před odjezdem museli vojáci odevzdat vojenskou knížku, eventuelně na zvláštním oddělení zaměstnavatele vysokoškolský diplom. A pak už se mohlo vyjet.

Tuto administrativní proceduru jsem pro celou rodinu vyřizoval já, neboť jsem byl v letech 1967-1969 školák a student a měl jsem relativně čas, neboť obíhání bylo poměrně náročné. A tak jsem jezdil večer autobusem do Jamrtálu k Botiči, kde byla příslušná úřadovna Pasů a víz a přes noc bivakoval na chodníku, abych se další den dostal na řadu. Vzhledem k tomu, že zaměstnanci MV byli nositeli státního tajemství a nemohli cestovat, znepříjemňovali z kapricu celou proceduru a kladli překážky, takže celé řízení bylo velmi náročné a zdlouhavé.

Na ambasádách to bylo různé, na italské jsem byl jediný, takže si mne patnáctiletého kluka považovali, usadili mne do budoáru do saténového sofa, přinesli mi občerstvení a propagační materiály a víza vydali na počkání. Automapu Agip, kterou jsem při té příležitosti dostal, mám dosud. Jiné to bylo na rakouské ambasádě, kde jsem v obrovské frontě na chodníku na Smíchově také strávil dvě noci každou sezónu. Jednou při podání žádosti, druhou při vyzvednutí víza.. Zvláště v roce 1969 tam bylo husto, fronta skoro až k Andělu.

Ale co by jeden neudělal proto, aby mohl vycestovat na Západ. A ani mně to nepřišlo divné.

Pokračování příště.

Jirka B.

P.S. Rád si přečtu Vaše zkušenosti, ev. názory.