Jak jsem byl před 30 lety chvíli lídrem protirežimního odporu

23.10.2019 19:45

Jak jsem byl před 30 lety chvíli lídrem protirežimního odporu

Blíží se 30. výročí tzv. Sametové revoluce a kde kdo vzpomíná, jak demontoval režim. A ti, co nemají na co vzpomínat, si to vymýšlí.

Je tedy na čase, abych i já zavzpomínal na tu dobu, kdy jsem v jednu chvíli stál, či lépe řečeno běžel, v čele protirežimního odboje.

Bylo 28, října 1989 a my s manželkou jsme se vydali na předpokládanou protirežimní demonstraci. Nebylo to poprvé ( poprvé jsem demnostroval proti normalizačnímu tlaku 1.5.1969) a nebylo to ani naposled.

Přijeli jsme do Prahy od nás z venkova v poledne, děti jsme předali na hlídání babičce a dědovi na Lhotce a vyrazili na Václavák. Když jsme čekali na zastávce autobusu u koupaliště na Novodvorské, míjela nás kolona policejních autobusů a obrněných transportérů, která vyjížděla do středu Prahy z Vysoké školy SNB, která se nacházela asi půl kilometru od tamtud v místě lidově zvaném Údolí dutých hlav.

Na Václavské náměstí, které jsme předpokládali za centrum demonstrace, jsme přicházeli od Karlova náměstí ulicí Vodičkovou. U „ malované školy“ jsme narazili na zaparkovaný konvoj policejních autobusů, ve kterých seděly desítky policistů v bílých přilbách, před sebou plexi štíty a v rukách držely dlouhé bílé obušky, kterými nervozně poklepávali.

Když má žena zpozorovala, jak nás skrze okna autobusů pozorují, poněkud červenobíle zflekatěla v obličeji. Později mi vysvětlila, že se jí vybavila patnáct let stará vzpomínka, kdy ji v šestnácti letech sebrali policajti při vyvěšování letáků proti sovětské okupaci a v prvé řadě ji na okrsku VB na Míráku profackovali. To bylo tak. Má žena v době, kdy jsme se ještě neznali, pod vlivem příběhů Timura a jeho party, Zoji Kosmoděmjanské, Rudé gardy a podobné povinné četby založila dvoučlennou ilegální protistátní organizaci a bojovala proti normalizačnímu režimu aktivním odbojem, který spočíval ve vylepování protirežimních letáků. Majstrštykem bylo vylepení letáků na dveře okrsku VB na Míráku. Ovšem její spolubojovnice v té době ještě žákyně ZDŠ nedodržela zásady konspirace a kdesi si pustila pusu na špacír. A tak se jejich odboj donesl až k uším příslušníků StB. A když se má budoucí žena pokusila akci „vylep plakát na vrata esenbákům“ zopakovat, už na ni čekali a chytli ji při činu. Sice se jí při dopadení podařilo zbavit kompromitujících materiálů, leč přesto byla usvědčena chycením za ruku a potrestána. Nejdříve fackami, posléze vyloučením ze studií na všech středních školách v ČSSR. A také na ni StB vedlo svazek.Ve svých 16 letech snad byla druhá nejmladší nepřátelská osoba v registru. Mladší byla jen její komplicka.

Ale to jsem trochu odbočil od původního příběhu. Došli jsme Vodičkovou na Václavské náměstí právě ve chvíli, kdy se od koně proti demonstrantům rozešel kordon policie. Nastalo přetlačování, a když policie získávala navrch, ustoupili jsme průjezdy nejdříve na prostředek náměstí a pak Světozorem a pasáží Alfa na Můstek. A když se kordon policie přiblížil na Můstek, ustupovali jsem spolu s davem staroměstskými uličkami a průchody na Staroměstské náměstí, kde demonstrace několikatisícihlavého davu pokračovala. Záhy na náměstí vjel policejní autobus a začal kroužením rozhánět dav. Po chvíli dorazili i policejní pěšáci. V tu chvíli začal orloj odbíjet čtyři hodiny odpoledne a dav začal skandovat „Poslední zvonění, poslední zvonění!“. Když přestaly zvonit zvony, lidé vytáhli z kapes svazky klíčů a začaly do skandování „Poslední zvonění!“ zvonit klíči. Takže zvonění klíčů nebyl symbol až 17.listopadu, ale již 28.října.

Ze Staromáku se dav demonstrantů vydal směrem k Pražskému hradu. Šli jsme pomalu s davem, jehož čelo zastavil kordon policistů uprostřed Mánesova mostu, my zůstali stát na konci průvodu demonstrantů u Rudolfina. Najednou jsem si všiml, že od Národního divadla jedou policejní transportéry, antony a autobusy. Zřejmě jejich záměrem bylo zezadu obklíčit dav a namačkat ho na Mánesův most. Možná, že to měl být masakr, který byl 17. listopadu vyvolán na Národní třídě. To, že nám hrozí obklíčení a zahnání na most, mi došlo hned. Byla však sobota odpoledne, nábřeží bylo plné osobáků a tak policejní prostředky nemohly projet, což nám dalo možnost se otočit a uniknout. Mít vždy otevřená úniková vrátka, to byla při demonstracích nutnost, nechtěl-li být člověk “za hrdinu“.

Otočili jsme se a začali prchat zpět ke Staromáku. Tam byl ovšem policejní kordon, tak jsme zabočily do Maiselovy a Jeronýmovy ulice. A jak jsme prchali, náhle jsme se z posledních stali prvními a my běželi první z desetitisícového davu, který jsme vedli proti kordonu lidových milicionířů, kteří uzavírali Pařížskou ulici. A tehdy, když jsem viděl ten šedý kordon milicionářů, jsem si uvědomil, že jsem v čele davu a hned na ráně. A tehdy jsem si v duchu řekl: „ Jiříku, jesli tě tu nějaký ten ozbrojený pěst dělnické třídy zastřelí, tak se po tobě jednou bude jmenovat tadyta ulice!“. A uvědomil jsem si, jak se absurdně může člověk stát vůdcem demonstrace, kterým jsem v tu chvíli fakticky byl.

No, dopadlo to dobře, kladenští milicionáři, na které jsme narazili, po krátkém vyjednávání uvolnili kordon, my proběhli a demonstrace se tak nějak rozpadla a pomalu skončila.

Šli jsme podzimní večerní Prahou, tu šel hlouček odpoledních demonstrantů, tu projel blikající policejní anton, tu někde zakvílela siréna. Došli jsme na Lhotku a zazvonili u mých rodičů, abychom vyzvedli děti a jeli domů. Otevřela nám moje maminka a překvapeně pravila „ To jste vy? Já myslela, že vás zavřeli.“. Slyšet od mé matky – učitelky v.v. tak klidně pronesená tak závažná slova, to byl ten nejsilnější zážitek z onoho dne.

No a pak jsem šel demonstrovat za tři neděle 17.11. na Albertov.

Jirka B.