Já tam byl

03.09.2022 19:16

Já tam byl

Před pár dny, když jsem se dozvěděl, že se 3.9. bude na Václavském náměstí konat demonstrace proti politice současné Fialovy vlády, měl jsem jasno, že tuto demonstraci musím podpořit i svojí osobní účastí. Kdo by nevěděl a chtěl se dozvědět, o čem demonstrace ideově byla, odkaz na více informací najdete po kliknutí zde.

Následně jsem vyhledal letitý český prapor, který už má také se mnou něco oddemonstrováno a okolo jedné po poledni mne žena odvezla do Prahy. Z rodiny jsem se účastnil sám, ne že by někteří moji blízcí s Fialovou politikou souhlasili, ale měli důvody, které jim v osobní účasti bránily. A tak jsem tam byl já osobně + virtuálně zastupoval i několik dalších.

Dorazil jsem na místo demonstrace nějaký čas před zahájením směrem odzhora od muzea ulicí Mezibranskou a uviděl jsem něco, co jsem ještě neviděl. Zažil jsem coby dítě na Václaváku prvomájové průvody, coby dospívající jsem zažil tamtéž demonstrace proti okupaci v roce 1968, zažil jsem tam hokejové oslavy v roce 1969, protinormalizační demonstrace v letech reálného socializmu, zažil jsem události 17. listopadu 1989 a ve dny následující, ale tak naplněné Václavské náměstí jsem zažil až dnes.

Je až k neuvěření, kolik lidí vlastního národa napříč generacemi, pohlavími, sociálními skupinami i politickými názory současná pětikoaliční vláda vedená Petrem Fialou dokázala za poměrně krátké období působení znechutit, naštvat a zaktivizovat k odporu. Není divu, takovou vládu diletantů, kteří za tak krátkou dobu nadělala tolik politických, ekonomických a sociálních nenapravitelných škod a průserů (pardon za expresivní a vulgární termín, ale výstižnější mne nenapadl), takovou vládu sloužící nikoli vlastnímu národu, ale cizí mocnosti, to nepamatuji ani za éry komunistů. A dnes jim to národ v zastoupení demonstranty dal jasně a nepřehlédnutelně najevo.

Václavské náměstí má zhruba 45000 m2. V místě, kde jsem stál,byla hustota tak zhruba 4 -5 demonstrantů na kvadrátní metr, tedy při takové hustotě je to 180 000-225 000 tisíc. Pokud bych byl velkorysý slevil bych kvůli mezerám a podobně na polovinu a vyšlo by mi 90 000-125 000 demonstrantů, ale já bych jich s klidným svědomím odhadl na těch 100 000.

100 000 lidí se občansky naštvaně a nespokojeně zvedlo jedno zářijové sobotní odpoledne s kanape a přišlo jedno zářijové sobotní odpoledne vyjádřit názor s kvalitou vlády zatím skandováním požadavku na ni. Ten požadavek zněl : “DEMISI!“.

A co na to předseda vlády? Patrně se domnívá, že je to pár tisíc deklasovaných a Rusku zaprodaných živlů žijících kdesi na okraji společnosti. To říkali komoušové v posledním tažení tenkrát za normalizace a před svým pádem obdobně také. Holt to byly také jen dobře vedené loutky odříkávající pro jejich roli cizokrajným principálem napsaný text.

Musím říci, že jsem tam dnes měl podobný pocit na tom václavským Václaváku, jako jsem měl o Palachově týdnu v lednu 1989. Tenkrát jsem měl nutkavý dojem, že se nás ještě párkrát čím dál víc sejde, ale že už teď to mají bolšání sečtené a podtržené.

Můj problém spočíval dnes v tom, že již nemám tu kondici a ajfr, který jsem na demonstracích míval. Vydržel jsem dnes asi hodinu a půl v těsném semknutí demonstrujících. Když začali někteří v blízkosti kolabovat a ač nebyli ti kolabující přímo v kotli, ale celkem nedaleko horního okraje demonstrujících, přesto se k nim skrze namačkaný dav nemohli dostat zdravotníci, zhodnotil jsem svoji zdravotní anamnezu a stav své (de)hydratace a rozhodl jsem se vyprostit se někam mimo a koupit si nějaký nápoj na zavodnění. Výstup vypadal asi tak, že jsem musel ve vybraném směru obejmout tam stojícího spoludemonstranta, společně s ním v náručí udělat otáčku o 180 stupňů, pustit se, otočit se do původního směru, obejmout dalšího na řadě, opět zarotovat a tak dále a tak podobně několik desítek metrů k okraji davu. Větší kompresi lidí jsem zažil jen jednou ve vlaku na vandr do Břeclavi, kdy jsem vystupoval tak, že si mne a moji bagáž podávali cestující nad hlavami uličkou na plošinu a dveřmi mne vysunuli ven. Mimochodem ne na nástupiště, ale do kolejiště. Ale tenkrát mi bylo o padesát let méně a byl jsem skálopevný. Dnes jsem se už do davu nevrátil, koupil jsem si mindu, chvíli ještě sledoval demonstraci z povzdálí, pak jsem vlakem odjel domů a zbytek demonstrace jsem dosledoval v on-line přenosu. Ale to neznamená, že příště nepůjdu a zůstanu doma. Holt už jsem takový deklasovaný živel a zaprodanec.

Zdraví a přeje zdraví

Jirka B.

P.S. Pokud někdo z Vás také sdílí obavy o osud naší země, najděte odvahu se pokusit něco stím udělat. Je třeba možné začít tím, že projevíte veřejně svůj názor. Třeba účastí na příští demonstraci.