Doba temna vzpomínkou takřka osobní

20.06.2019 20:02

Doba temna vzpomínkou takřka osobní

Jedenadvacátého června můžeme vzpomenout hned dvou výročí. Jednak výročí největšího teroristického útoku na Prahu z roku 1689, kdy francouzský diverzant Vavřinec Procházka, původním povoláním pasáček vepřů z Volduch, s partou kompliců podpálil ve službách francouzského krále Ludvíka XIV.  část Prahy a požár zničil okolo tisíce budov a usmrtil okolo čtyř set obyvatel, druhak je tento den výročím popravy 27 českých pánů v roce 1621 na Staroměstském náměstí, coby trestu za protihabsburskou rebelii.

Zatím, co první výročí přechází většinou bez povšimnutí, druhé výročí dosud drásá naše národní hrudí. Někteří vlastenci truchlí již dnes, jiní si to truchlení užijí zítra.

Já si myslím, že nějaké truchlení není ani tak na místě. Bylo to normální povstání proti vrchnosti, kdy si nejen čeští, ale i rakouští, moravští,  slezští, uherští a další stavové chtěli urvat větší krajíc moci a ono jim to nevyšlo. Takže 27 hrdelně potrestaných za pokus o státní puč, za rozpoutání v té době již tři roky trvající a posléze třicetileté války, za škody napáchané na české zemi a majetku protivníků atd nebylo vlastně ani tak příliš. A vůbec to nebylo, jak se vypráví, porobení Čechů Němci, či protestantů katolíky. Národnost nebyla podstatná, i když možná dokonce pár popravených znalo česky, náboženské vyznání také ne, na obou stranách bojovali jak katolíci, tak protestanti, takže spíše by se náboženské rozložení stran dalo popsat jako boj katolíků a luteránů proti luteránům a hlavně kalvinistům. Mimochodem, ve světové historiografii je Bílá hora hodnocena jako porážka protestantských Němců, hlavně kalvinistů. A v oné době byli kalvinisté vnímáni pro katolickou a luteránskou Evropu a evropskou kulturu vůbec stejně nebezpeční, jako muslimové.

Přes fakta se dále budou omílat klišé o národní porobě, o třistaletém úpění v žaláři národů o době temna.

Přinesu do výkladu této doby jistou vzpomínku takřka osobní. Takže:

Třicetiletá válka už byla skoro v polovině. V lesích nedaleko Kamýku nad Vltavou byl zemanský dvorec. Zeman se ztratil a patrně zahynul ve vřavě válečné a tak paní zemanka hospodařila na panství sama jen s pomocí dvou rodin čeledě.

Dne 24.srpna 1632 se krajem přehnala bouře, dvorec byl poničen a pod zřícenou stodolou zahynula i paní zemanka.

Dvě rodiny opustily pobořený dvorec a nedaleko si založily dva samostatné grunty.

Jeden z čeledínů se jmenoval Jiřík Vlk. Bylo mu čtyřicet a měl patnáctiletou manželku Mariánu. Za pět let se jim narodil syn Jan, na statku s nimi žili dva čeledíni Matouš a Petr a jedna děvečka Anna. Pracovali na poli a v lese. Zmohli se a v roce 1651 již měli 18 strychů (cca 5 hektarů) polí, na kterých hospodařili trojhonným způsobem, chovali 4 koně, 3 krávy, 13 jalovic, 25 ovcí a 7 sviní.

Jak se mohli tak ekonomicky zvednout? Byli poddaní dobříšského panství, kde tedy asi robotovali. Hlavním zdrojem majetku ale byla, kromě vlastních polí a luk a hospodářství, práce v lesích, kde káceli dřevo, sváželi k Vltavě, po Vltavě plavili do Prahy, kde dřevo prodávali jako stavební dříví. V Praze probíhal barokní stavební boom, zčásti ještě válečný, zčásti poválečný. Takže se vlastně Jiřík Vlk podílel na barokní výstavbě Prahy, na té kráse, co nám závidí a za čím dnes jezdí celý svět.

Kácení lesů rozšiřovalo plochu uvolněné půdy, která se postupně měnila na pastviny a pole. Do okolí původně dvou gruntů se stěhovali další lidé a dvě samoty se brzy staly osadou. Jiřík Vlk se svými znalostmi, zkušenostmi a dovednostmi, svojí pílí a pracovitostí vypracoval na bohatou a váženou osobnost, byl konšelem a rychtářem.

Potomci Jiříka Vlka žili a hospodařili dál. Myslím si, že nějak to období temna, to třistaleté úpění v žaláři národů, tu germanizaci a tuhou rekatolizaci nebrali nijak úkorně. Prostě pracovali, modlili se, prosperovali a žili.

Jak že to vím? Moje prababička se jmenovala Marie Vlková a trochu se zajímám o kořeny..

Takže, zaplať Pán Bůh za to „temno“!

Jirka B.