Dneska jsem byl kovářem

29.05.2017 20:57

Dneska jsem byl kovářem

Čím jsem starší a čím více mne irituje dnešní povrchní "kurvítkový" svět, tím více si vážím poctivých řemesel a musím říci, že tím více se snažím je poznat. Onehdá jsem zkoušel foukat sklo, dnes jsem byl na kovářském kurzu a vlastnoručně jsem si vykoval funkční repliku středověkého nože.

To bylo tak: Už nějaký čas sleduji v TV pravidelně na jednom kanálu americkou kovářskou soutěž, kde čtyři kováři v určitém čase kovají nože, které jsou testovány. Dva nejlepší z kovářů pak doma mají 5 dní na zhotovení předem určeného kovářského výrobku, tedy repliky nějaké chladné zbraně, která je podrobena funkčním zkouškám a vítěz vyhrává peněžitou odměnu.

Nedávno jsem vezl kovový šrot do sběrného dvora a tam stála stará 125 kg těžká kovadlina. Řekl jsem o ni mé ženě a ta projevila přání, abych jí kovadlinu koupil k narozeninám. Vyhověl jsem jejímu přání a tak máme doma na zahradě dost jedinečnou funkční dekoraci. Velkou kovadlinu.

Žena můj neobvyklý narozeninový dar ocenila tím, že mi k svátku koupila jednodenní kovářský kurz s kováním repliky středověkého nože.

Zcela náhodou byl tento kurz pořádán u kováře a v kovárně ve vesnici devadesát kilometrů od nás, odkud ovšem v sobě nesu 1/8 své krve, neboť z té obce pocházela má prababička a mí prapraprapradědečkové byli v té vesnici dokonce kovářem. A tak se někdy za Marie Terezie z kováře Františka stal František Kovář. A v té vesnici dosud žije podle jmen a rodokmenů několik mých bratranců a sestřenic přes tři kolena vzdálených. Ty už ale bohužel neznám, ač jsem se jako dítě ještě setkával s některými z jejich předků.

A tak jsem dnes vyrazil na kovářský kurz, strávil jsem 6 hodin pobíháním mezi výhní a kovadlinou, nahříval ocel a bušil do ní kladivem, dokud jsem nevykoval, nezakalil a nevybrousil funkční repliku středověkého nože. A kupodivu je nejen funkční, ale i hezká.

Kovat by se mělo v zimě, ne za třicetistupňového dnešního vedra, náležitě forzírovaného žárem výhně. Lilo ze mne, trpěl jsem dehydratací, chvílemi se mírně motal. Ale to všichni účastníci kurzu. Já oproti nim jsem měl oporu v myšlence, že jestli to se mnou navěky praští, uzavřu magický kruh tím, že zhynu v místě, odkud z jedné části vzešel můj rod.

No, přežil jsem a přivezl jsem si, kromě čertovsky umouněného obličeje, domů i nůž. A ten nůž je magický. Žena ho zavěsila na hřebík na zeď. Po chvíli nůž z hřebu spadl a hluboce se zabodl do poličky pod ním. S použitím značné síly jsem nůž z desky vytáhl a zavěsil zpět. Když jsem asi po půl hodině šel okolo, nůž se na hřebu kýval jako hodinové kyvadlo. Kýval se dobře ještě půl hodiny, než jsem ho na sílu zastavil. Bylo to mysteriózní.

Žena chce, abych nůž sundal ze stěny, bezpečně zabalil a uložil pro sichr někam do šuplete. Já jsem ho ale s podivným pocitem nechal viset na zdi. Ten nůž se ale nadále chová jako živý.

Budu končit se psaním a někdy později půjdu spát. Nůž se na hřebu opět kývá jako cágl. Cik, cak,cik, cak, cik, cak. Tak kdyby tohle psaní bylo poslední a více jsem se neozval, tak vězte, že za to může ten nůž vlastnoručně vykovaný v jedné z kolébek mého rodu.

Jirka B.