Dnes je 51.výročí ohnivého apelu Jana Palacha

16.01.2020 13:03

Dnes je 51.výročí ohnivého apelu Jana Palacha. Myslím, že je vhodné si tento čin připomenout. Psal jsem k tomuto činu několik článků při několika výročích. Proto zrecykluji již mnou dříve napsané, možná s doplňkem.

 

16.1.1969 odpoledne, to mi bylo za chvíli 17 let, jsme vyrazili s několika spolužáky nakoupit „chlast“, neboť jsme brzy odjížděli na školní zájezd na Dvoračky do Krkonoš na lyže. Nakupovali jsme rum, albánský koňak a griotku v Domě potravin na Václavském náměstí. V tu samou chvíli se na protější straně křižovatky u Národního muzea polil benzínem a zapálil dvacetiletý student Filosofické fakulty Univerzity Karlovy Jan Palach. Ač jsme od něho nebyli vzdáleni více, než pár desítek metrů, nevěděli jsme o tom. O jeho činu jsem se dozvěděl až večer z televizních zpráv. O tři dny později, tedy 19.1.1969 Jan Palach zemřel.

Jan Palach provedl tento svůj apelativní čin proto, aby vyburcoval společnost z apatie a letargie, do které se naše československá společnost začínala propadat v důsledku šoku, zklamání a beznaděje, kdy se pomalu začaly rozplývat naděje na svobodný a demokratický život, ve který společnost začala věřit v průběhu jara 1968, kdy probíhal demokratizační proces, později ukončený zásahem vojsk Varšavské smlouvy 21.8.1968.

Jan Palach se svým zoufalým činem snažil probudit společnost ze skepse a defétismu, do kterého se národ propadal v již zřejmém počátku tzv. normalizace. Politické vedení pomalu začínalo kolaborovat s okupanty, mnozí lidé začali budovat své nové kariery.

Palachův apelativní čin nevyprovokoval národ k aktivnímu odboji. Národ nevyprovokovaly ani podobné činy Palachových následovníků. Myslím, že představa nějakého kolektivního účinného odporu byla utopií.

Myslím si přesto, že zoufalý a tragický Palachův čin měl svůj smysl. Byl jistým etalonem čestného a statečného jednání, který nám Jan Palach ustanovil k porovnání. On se zachoval čestně a statečně. On byl pochodní č. 1, která bude zářit věčně jako maják. My sami se podle něj měli poměřovat, my sami jsme měli a máme dosud i v budoucnu srovnávat své chování a činy s jeho chváním a činem.

Já osobně jsem se v politických postojích a rozhodnutích ne sice explicitně, nýbrž tak nějak podvědomě ( já vím, že to zní blbě, teatrálně a pateticky, ale je to tak) rozhodoval s určitou zodpovědností k Palachovu činu. On za to, aby žil statečně a čestně, obětoval život. Já si musel ve stínu toho činu odpovědět, zda dokážu obětovat čest za čtyři stovky čtvrtletních premií. A myslím si, že jsem oželel ty obrazné „čtyři stovky“ a zachoval si čest. To je odkaz Jana Palacha pro mne. Možná málo. Ne všichni to okolo mne „to málo“ dokázali.

To, že povědomí o Palachově morálním apelu u určité části naší společnosti nevyprchalo, se projevilo i po dvaceti letech u příležitosti tzv. Palachova týdne. Tyto události vzpomenu blogem z roku 2013.

Palachův týden 1989 aneb obsahují buřty vitamín B ?

Našel jsem zde na blogu odkaz na televizní zpravodajství z Palachova týdne z roku 1989.Otevřel jsem odkaz a byly tam jen nějaké slovní přepisy tehdejších zpravodajských relací ČST. Níže jsem našel popisy událostí jednotlivých dní tohoto týdne. Vyvolalo to ve mně osobní vzpomínky na ony dny.

O akcích okolo 20. výročí upálení Jana Palacha jsem se dozvěděl z vysílání zahraničního rozhlasu, zřejmě Hlasu Ameriky, relace BBC Volá Londýn, nebo z Radia Svobodná Evropa. Stanice informovaly o rozehnání vzpomínkového shromáždění hlavně signatářů Charty 77 kladení věnců na Václavském náměstí v neděli a pondělí. Informovaly také o srocování demonstrujících občanů. To mne inspirovalo k tomu, že jsem v následujících dnech 2x nebo 3x (už si to přesně nepamatuji), po práci místo domů zamířil na Václavské náměstí se demonstrací zúčastnit.

Václavské náměstí bylo rušné a plné lidí, kteří se zahušťovali v jednolitý dav hlavně v hořejší části okolo pomníku sv.Václava. Skandovala se obvyklá hesla, ale hlavně se demonstrovalo přítomností davu na náměstí. Musím konstatovat, že jsem tehdy neviděl žádné brutální bitky. V podstatě to spíše byl souboj nervů při jakési „překřikované“ mezi zástupy demonstrantů a policisty, jen jednou za ty dva, nebo tři dny došlo na nějakou „vytlačovanou“. Prostě jsem tam asi byl v jinou dobu či na jiném místě, než kde docházelo k zatýkání či brutálnímu bití.

Právě ta pasivita policie, množství a převaha demonstrujících a jejich různorodé složení ve mně vzbudily jasné přesvědčení, že pád komunistického režimu je historicky blízko. Tehdy jsem pochopil, že už je jen otázkou času, kdy se sejde dostatek lidí k tomu, aby vypoklonkovali komunisty z jejich sekretariátů na smetiště dějin. To byl můj hlavní dojem z účasti na těchto demonstracích.

A kde se vzaly ty buřty v nadpisu tohoto článku? Jeden z těch dnů, kdy jsem byl odpoledne na demonstraci na Václaváku jsem se musel večer ještě pracovně vrátit do jakéhosi klubu důchodců, kde jsem měl z pozice mého tehdejšího pracovního zařazení zdravotně výchovnou přednášku o zdravém stravování seniorů. Po přednášce jsem dal prostor dotazům a jeden z účastníků se mi se zcela vážnou tváří zeptal, zda je pravda, že buřty obsahují vitamín B, který se v buřtech nachází pod slupkou, a proto se buřty nemají při konzumaci loupat. Zachvátila mne panika, neboť jsem nevěděl, zda si ze mne onen časem prověřený vědátor dělá legraci, či zda naopak nečetl někde nějaké výsledky posledních výzkumů z oblasti dietetiky. Otázku jsem tak nějak přešel a zamluvil. A tak dodnes nevím, zda buřty obsahují pod slupkou vitamín B, a proto je nevhodné je loupat.

A v souvislosti s těmi policejními zásahy proti demonstrantům z doby totality mne napadá ještě jedna věc. Čas od času tu některý z mých oponentů zpublikuje informaci, že jsem bývalý kapitán, major či plukovník Pohotovostního pluku VB a že jsem se podílel na násilí na demonstrantech. Je to samozřejmě fantasmagorická blbost. Ale v té souvislosti mne napadá, že podle zákonů pravděpodobnosti je mezi exponenty tohoto blogu, ať blogery či diskutéry jeden, dva, tři či více příslušníků komunistické policie, kteří se na represích proti společnosti tenkrát jistě účastnili. Myslím, že by bylo zajímavé, kdyby našli odvahu, přiznali se k této činnosti a povyprávěli nějaké zkušenosti z „druhé strany náměstí“. Jistě by to bylo pozoruhodné téma a možná, že by se i ulevilo jejich svědomí.

Samozřejmě, že se tenkrát před těmi sedmi lety žádný z aktivních příslušníků represivních sil neozval. Tomu se nedivím. A moc se nedivím ani tomu, že mnozí z těch, kteří tenkrát ten otravný a tlející režim tvořili, nyní vystupují jako jeho obrovští kritici. Uvedu příklad jednoho popisovatele „totalitního utrpení“ který napsal Palachovu tryznu už včera.

Když se Palach narodil, tohoto blogera otec budoval karieru socháním Rudoarmějců. Když se Palach batolil a v komunistických věznicích byli antikomunisté věšeni, otec blogerův vyučoval na komunistické vysoké škole a za sochání rudoarmějců přebíral Gottwaldovu cenu. Když Palach studoval, otec blogerův byl vedoucím představitelem komunisty řízených uměleckých svazů a poslancem zastupitelstva Bratislavy. Když se Palach zapálil na protest proti okupaci ČSSR, byl otec onoho blogera stále ve svých funkcích. Když komunisté rozmetali Palachův hrob na Olšanech, studoval onen bloger výběrovou a politicky přísně kontrolovanou uměleckou vysokou školu. Když se o Palachovi nesmělo veřejně mluvit, vystavoval onen bloger coby svazácký umělec olomoucka po výstavních síních SSM, na výstavách k oslavě výročí KSČ a Sovětské armády a jeho otec podepsal Antichartu. A nyní je takový člověk hlásnou troubou morálu a bije minulý režim, z něhož on i jeho rodina prominentně profitovali, kudy chodí, stojí, sedí i leží.

A právě před takovými přece Palach varoval.

Jirka B.