Takže s letošních vyznamenaných to nebyla jen Eliška Junková, se kterou jsem se potkal. Další vyznamenanou dámou byla paní profesorka Haškovcová, která mne kdysi v ILFu (lékařském doškolováku) vyučovala lékařské etice. A z mužů jsem několik let jezdil na hory jednak vést dětské kurzy lyžování a jednak slavit Silvestra spolu s exprezidentem Klausem a coby dítě jsem takhle přes roh koukal do oken tehdy pěvecké hvězdě Josefu Zímovi. Pamatuji si na tu černou oktávku, ve které se na přelomu let padesátých a šedesátých u Dobříše vyboural. Jednak tehdy moc aut na ulici nestálo a tak rozbitých už vůbec ne. Jo a jeho sestra mne vedla ve druhé třídě coby jiskřičku. Takže osmadvacátého byl vlastně Hrad a podium Vladislavského sálu plný mých známých.
Daj-li mi medajli, či nedaj-li mi medajli
28.10.2019 19:34
Daj-li mi medajli, či nedaj-li mi medajli
Je 28.10.2019. 101. výročí samostatnosti Československa. Československo vniklo na troskách Rakouska-Uherska a na troskách Československa vznikla samostatná Česká republika.
Rozpadu Rakouska-Uherska ex post celkem beznadějně lituji, v Československu jsem se narodil a prožil půl života, vznik samostatné České republiky jsem sice pobral rozumem, ale citem ne.
Dnes večer se budou rozdávat na Hradě státní vyznamenání.
Někdo je dostane, někdo ne.
O dvou takových a o mém setkání s nimi budu dnes psát.
Někteří horují pro vyznamenání pro pátera Tomáše Halíka. Setkal jsem se s ním osobně dvkrát. Obě setkání byla v roce 1992. "Sametová revoluce" mne v té době vynesla do funkce náměstka ředitele jednoho ústavu, který spadal pod Ministerstvo zdravotnictví. Jednoho dne mi přivedl ředitel tohoto ústavu představit někoho, koho jménem našeho ústavu doporučuje do nějaké vyšší funkce. Říká se, že dojem dělá pár prvních společných chvil. Onen člověk byl viditelně křivý na těle i duchu, servilně nahrblý, úlysný a nejistě těkající pohled, mnul si vlísavě potící se ruce, vystupování typické pro šejdířského levantského kupce. Pro mne odporný týpek na úrovni Uriáše Heepa. To byl můj bezprostřední dojem z Tomáše Halíka.
Za několik měsíců jsem se s ním setkal podruhé. Měl jsem co do činění s prevencí AIDS a ke světovému dni boje proti AIDS jsem měl na starosti organizaci memoriálu obětí AIDS, což spočívalo v instalaci pamětních pačvorkových quiltů jednotlivých obětí nemoci, které vyšili v USA pozůstalí po obětech nemoci a symbolické čtení jejich jmen. Potřeboval jsem zajistit důstojný prostor pro tento memoriál. Bylo to obtížné, mnoho institucí a jedinců odmítlo mít cokoli společného s tou „špinavou nemocí homoušů“, což bylo nejčastější odůvodnění. Vzpomněl jsem si na konexe na Tomáše Halíka, který v té době spravoval „studentský“ kostel sv.Salvátora. Zatelefonoval jsem mu svoji prosbu o poskytnutí prostor kostela. Byl viditelně zaskočen a vystrašený a zbaběle odmítl instalaci memoriálu více méně s výše uvedeným odůvodněním. No, nakonec jsme uspěli v pravoslavném kostele sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí.
Za uběhlého čtvrt století udělal Tomáš Halík závratnou karieru. Můj názor na něj se ale změnil pouze k horšímu. Mít tu pravomoc, také bych neviděl důvod k jeho vyznamenání.
Druhá osoba asi to vytnamenání dnes dostane. Podle mne zaslouženě. I když in memoriam. V červnu roku 1970 jsem jel stopem z Prahy do Bechyně. V Kamenici u Prahy na staré benešovské silnici jsem stopl Saab (tuším, že 96). Čekal jsem nějakého plejboje, ale za volantem seděla drobná babička s drdůlkem na hlavě. Smířil jsem se s pomalou jízdou. Najednou mne setrvačnost zatlačila do sedadla a my se odpíchli, jako draci. Švihali jsme si to svižně, převážně nad povolenými limity. Jen jednou stařenka zvolala „Policajti“, dupla na brzdu, já olízl přední skolo a hlídku u silnice jsme minuli povolenou rychlostí. A hned mne zase setrvačnost zatlačila do opěradla sedadla, kde jsem se vybál až do Tábora. Úkosem jsem pozoroval rtuťovitou babču za volantem a přemýšlel jsem, odkud ji znám. Pak mi to došlo. Byla to legendární automobilová závodnice Eliška Junková. Když jsem vystupoval v Táboře, rozloučil jsem se slovy „Děkuji Vám, paní Junková!“ „Vy jste mne poznal?“ usmála se šlápla na plyn a odjela.
Dnes by měla dostat vyznamenání. Kdybych rozhodoval o udělení já, také by ho dostala. A k odůvodnění bych připojil dovětek, že i za to, že pomaturitní sraz naší třídy v Židově strouze u Bechyně jsem stihl včas.
Jirka B.