Bystro, nebo bistro? Příběh také z okupace

24.08.2018 21:44

 

Pomalu odchází vzpomínková tsunami na události okolo srpna 1968. Ač pamětník, prakticky jsem v těchto dnech mnohdy četl o zcela jiném průběhu okupace, než který jsem osobně zažil.

Někteří hujeři by dokonce chtěli tento den vyhlašovat za státní svátek. Prý celonárodní odpor vykoupený spoustou obětí.

Nevím, proč by měl být státním svátkem den, kdy byla jakási pseudosuverenita, kterou jsme si vybulíkovali, zglajchšaltována obsazením našeho území vojsky pěti států Varšavské smlouvy? V podstatě bez odporu a vzhledem k rozsahu akce i s celkem nízkým počtem obětí, které většinou zahynuly jaksi sekundárně nikoli přímým záměrem okupačních vojáků, nýbrž v důsledku nehod, nešťastných náhod, či nedopatření.

Při čtení nejrůznějších vzpomínek a pseudovzpomínek na ty dny jsem měl dojem, že kdekdo byl přímým svědkem záměrného zastřelení protiokupačních bojovníků v jejich těsném sousedství. Když jsem dohledával v dokumentaci seznamu obětí tyto uvedené případy, nenašel jsem ani jeden uvedený. Nebyl tam uveden ani zastřelený stařec 26.8. v domě naproti Rozhlasu, 26.8. byla v Praze zastřelena na Klárově jen paní Marie Charousková, které jsem pak nosil k pomníčku, který tam asi rok, či dva stál, občas jako odboj kytičku, ani žena s dítětem v Českém Krumlově, ani mladá dívka, která měla být zasřelena vedle muže, který v diskuzi pod blogem na i-dnes naznačoval, jak 21.8. na Vinohradské třídě osobně zapaloval tanky. Mimochodem, pokud ten pitomec ten tank skutečně zapálil, tak to byl nejmasovější vrah celé okupace, neboť výbuchem munice v zapáleném tanku a od něj vzplanuvšího muničním náklaďáku, samovolným se rozjetím náklaďáku do davu a zapálením domů od vybuchující munice došlo k usmrcení většiny z těch 17, kteří zahynuli u Rozhlasu.

Při příležitosti prohlížení dokumentace jsem dokonce zjistil, že jeden muž zemřel 21.8. dvakrát, jednou při střelbě u Rozhlasu a jednou při střelbě na Karlově náměstí. Možná, že se mi podaří zjistit, kde opravdu zahynul, neboť čirou náhodou mám nějaké kontakty na lékaře, který ho podle dokumentů naložil do auta a vezl k ošetření.

Jak to bylo s celonárodním odporem, je asi následovné: 21.8.1968 půl hodiny po půlnoci byl vydán ministrem obrany Dzúrem rozkaz silovým složkám, aby nekladly okupantům odpor a byly okupantům v jejich akcích nápomocny. Stejně tak představitelé ČSSR vyzývali a media vysílala výzvy k tomu, aby občané nekladli odpor a neprovokovali.

Silové složky odpor nekladly, šokovaní občané byli převážně zmateni a zaskočeni, maximálním „odporem“ bylo, kromě demonstrací, odstraňování orientačních cedulí a psaní nápisů na zeď, či vylepování plakátů. Sporadické pokusy o aktivnější odpor byly většinou utlumeny hned po prvních projevech nevůle okupantů, otočením věže tanku, nebo střelbou většinou směrovanou nad dav.

Ale jak to bývá, čím více času uplyne od konce války, tím více je partyzánů.

Také bych se mohl prezentovat vzpomínkou, jak se sovětští tankisté přišli ve vedlejší vesnici zeptat na cestu, chlapi z traktorové stanice je pozvali na pivo, opili a pak jim zavařili poklopy do tanku, takže když dorazil sovětský velitel, celou osádku tanku postřílel.Ale byla to sice šířená, ale jen vymyšlená legenda. Zrovna tak byla legenda, že primitivní mongoloidní vojáci stříleli po lidech se skládacími deštníky, protože si mysleli, že jsou to škorpiony. Stejná legenda byla, že lidé chodili s briketami u ucha a mongoloidní rusáci jim je brali a hledali on-off v domění, že jsou to tranzistoráky.

Proboha, tomu se snad mohlo věřit v těch rozjitřených dnech, kdy pod vlivem šoku, stresu a emocí lidé věřili takřka všemu, co z okupantů dělalo blbce, ale opakováním stejných hloupostí po padesáti letech dělají ze sebe blbce vypravěči takových „zaručených“ příběhů.

Dělat z okupantů a priory nějaký idiotský póvl a dostat od nich na frak, tak to ti lidé vlastně znevažují sami sebe. Vzpomeňte na chytrého a odvážného Davida, jak zlikvidoval sice silného, ale blbého Goliáše. A to my ne. Takže byli-li okupanti sice silní, ale blbí, asi jsme nebyli tak chytří a odvážní, jak se nyní děláme, když s námi zametli.

Nebyli jsme jediní, kdo „čurali výše, než si mohli dovolit a načurali si na hlavu“. Stejně dopadli i jiní. Stejně tak dopadl Napoleon. Když vytáhl na Moskvu a pak utíkal až do Paříže, kterou následně spojenci včetně Rusů obsadili. A tam ruští vojáci nebyli spokojeni s rychlostí obsluhy v pařížských lokálech. Popoháněli proto francouzské pikolíky údery šavlí do desek stolu a pobízením „Býstro, býstro“. A francouzští hostinští záhy pochopili, že se na Rusech dá vydělat a začali z reklamních důvodů své nálevny a občerstvovny pojmenovávat vlichocujícím se zkomoleným ruským názvem „ Bistro“. Možná, že původ názvu bister „Bistro“ je všem čtenářům znám. Pro mne je to nové zajímavé zjištění.

A pro kde koho by tento blog mohl být poučením, že:

„Každá sranda něco stojí,

není pro ty, co se bojí.

Doufám, že tě nezkruší,

když ti daj pár přes uši!“

Jirka B.