Byly Dušičky, byly a co mi na mysl přinesly

02.11.2019 20:27

Byly Dušičky, byly a co mi na mysl přinesly

Byly Dušičky a my v jejich předvečer vyrazili na hroby předků. My, tedy moje žena, vnučka a já. Objeli jsme tři hřbitovy, dva jihočeské a jeden pražský. Pár reflexí z cesty.

Na hřbitově v Mirovicích máme čtyři hroby, kde jsou pochováni mí příbuzní. Rodiče, tety a strýcové, babička a děda, prastrýcové a pratety. Položili jsme věnečky, zapálili svíčky, virtuálně pokecali. Jako lidé s lidmi, se kterými jsme se už x let neviděli a se kterými máme kontakt, pohříchu, hlavně o těch dušičkách. Říkám „jako lidé s lidmi“, ne jako s obětmi komunistického režimu, jako jistý VIP bloger na idnesu. Pro mne jsou všichni příbuzní hlavně lidmi, ne obětmi komunistického režimu, který jim vzal všem kus života, majetek a jedné pratetě i život jako takový. Honit si z minulého režimu pošramocený štít pozděbychovým tepáním minulého režimu , což činí ten bloger, je opravdu pod úroveň a ukazuje na mentální a morální nicotu téhož. Prostě my jsme si s předky povídali, co a jak je a co se za uběhlou dobu přihodilo.

Další poznatek, který jsem si opět letos na Dušičky potvrdil, je, že v „kauze Lety“ jejim podněcovatelům vůbec nejde o památku mrtvých obětí tohoto tábora, ale o vlastní prospěch. Soudím tak z toho, že na hrobě několika desítek (snad stopadesáti) mrtvých z tohoto tábora nebyla jediná kytka, věneček, či svíčka. I ten opršelý plyšák, který na hrobě ležel jako jediná ozdoba posledních pár let, letos zmizel. Prostě cikánští i necikánští prominenti, živící se teatrálními makabrozními tanečky okolo Letů, si na ty opravdové oběti ani normálně lidsky nevzpomenou. A není to tím, že by oslava Dušiček nepatřila do cikánské kultury. Právě naopak. Jak na mirovickém hřbitově, tak na hřbitově v Praze patřily hroby příslušníků cikánského etnika k těm nejozdobenějším. Ale to jsou hroby Olachů, Romungrů, hroby rodiných příslušníků. O hroby českých cikánů, kteří byli těmi mrtvými z Letů, se, nejde-li o politickou komerci, nikdo nestará. Možná, že jsem jediný, kdo se alespoň jednou v roce u tohoto hrobu alespoň zastaví.

Druhé téma, na které jsem při dušičkové cestě narazil, je úplně jiné. Při cestách autem po Česku a vlastně  i v cizině, jsem si za léta vytvořil síť míst, kde dávám ulevit svému močovému měchýři. Tu v zařízeních k tomu určených, jinde ve vhodné volné přírodě. A tak jsem na té dušičkové cestě využil jedno z přírodních takto zavedených míst. A jak tak konám, vybavilo se mi, že za třicetileté války těmito místy několikrát prošly, dokonce se zde párkrát srazily a jednu zimu tu i tábořily armády stavovská i císařská a ligistická. Mimochodem, došlo zde 6.10. 1620 málem k bitvě, která se potom o měsíc později odehrála na Bílé Hoře. Tehdy v říjnu ale Thurn s Anhaltem před Buquoyem a Maxmiliánem Bavorským v noci před bitvou ustoupili a vydali se okruhem přes západní a střední Čechy ku Praze a vstříc osudovému 8. listopadu.

No a jak tak močím, najednou jsem si uvědomil, že mínus pár dní 400 let zpátky se zrovna tady udály dvě šarvátky znesvářených armád a že také 4.11. to bude 400 let, co byl českými stavy ustanoven a korunován za českého krále Fridrich Falcký.

Ona ta česká stavovská rebelie by byla fraška, kdyby se postupně nevyvinula v tragickou třicetiletou válku. Prostě čeští stavové, zhusta německé národnosti, začali buntovat proti habsburskému císaři. Nebyl to žádný boj o česká a konfesní práva, by to boj o ekonomickou a politickou moc. Že to byl boj češství s německou porobou, to je až výmysl obrozenců a na ně navazujících českých národovců, o tom svědčí nejen to, že podstatná část českých stavů nebyli Češi, ale stejně v té době proti Habsburgovi buntovali i stavové rakouští, uherští, polští atd.

A čeští stavové se do rebelie pustili dosti neuváženě podle zásady “nám je to jedno, na nás to neplatí, my si dáme zahrát, on to někdo zaplatí“ a zapomněli, že „ za málo peněz je i málo muziky“. Nejdříve financovali vzpouru z konfiskátů přívrženců císaře, později vsadili na osobu Albrechta Jana Smiřického, který byl ochoten prakticky jediný financovat vlastní vojsko a tudíž byl zamýšleným stavovským kandidátem na českého truckrále. Jan Albrecht však na podzim před 401 rokem náhle zemřel a tak se stavovské direktorium rozhodlo pro mladého Fridricha Falckého. Byl ideální. Mladý a nezkušený, formální hlava Protestantské únie a zeť anglického krále Jakuba I. Stuarta. Povstalci od něj očekávali hlavně peníze na financování povstání, konexe a minimální praktické vládnutí. A tak se se svojí stejně starou manželkou třiadvacetiletou Alžbětou Stuartovnou oddával v Praze hlavně společenským radovánkám. Říká se, že oba dobře šplhali po stromech, přičemž Alžběta dávala nahlédnout okolním do výstřihu a pod sukně, pročež byla oblíbená. Ostatně, že na nezodpovědném vládnutí Fridricha něco bude, o tom svědčí, že osudovou bitvu na Bílé Hoře, profláknul z důvodu oběda s anglickými vyslanci, z nichž se snažil vymámit peníze. Když dojedli a král je chtěl pozvat podívat se na bitvu, už jim cestou z brány Pražského hradu prchalo vstříc poražené stavovské vojsko. Tak se otočil, sbalil saky paky a rodinu a přes Staré Město Pražské zdrhnul z Čech i královské pozice. Vzhledem k tomu, že kralovat vydržel přes zimu, získal si přívlastek „zimní“.

Mnozí z Čechů lamentují nad porážkou, dávajíce porážce osudový význam pro Čechy a považují ji za fatální porobu Čechů a počátek třistaletého úpění. Já si myslím, že „Zaplať Pán Bůh“. Kdyby vyhráli protestanti, zřejmě bychom byly pohlceni německým živlem Sasů, Durynků, Falců a dalších germánských vlivů. Tak, jak skončili Polabští, či Pobaltští Slované. Ostatně v německých zemích je Bílá Hora hodnocena jako tragická porážka protestantského němectví. V mnohonárodnostní Habsburské říši jsme si svoji národnostní integritu zachovali a i s tím úpěním v žaláři národů to objektivně nebylo tak hrozné. Ostatně to, na co se do Prahy a Čech vůbec jezdí dívat celý svět, tedy pražské a české baroko, vzniklo bezprostředně v té proklínané pobělohorské protireformaci. A po třista letech utiskovaného češství byli Čechové tak silní, že nemalou měrou přispěli k rozbití Rakouska-Uherska.

Holt lidé často vydávají dojmy za pojmy a jsou náchylní nechat s sebou manipulovat, papouškovat a nepřemýšlet.

Takže to asi byly vývody, kterými jsem se zabýval na letošní dušičkové cestě po hrobech. Ale také jsme poseděli v cukrárně, pobyli na dětském hřišti a vnučce koupili opravdu pěkného draka. Takže cesta byla spojením příjemného s užitečným.

Jirka B.

P.S. jako hudební doprovod jsem zvolil  následující. Furt se mi ta písnička tlačila do hlavy. A spojitost s tématem, i když klikatá, tam je. Kdo hledá, najde.

www.youtube.com/watch?v=gb8AGuD2uOI