Byl jsem členem Klubu XIV

31.10.2020 18:48

Byl jsem členem Klubu XIV.

Svůj počítač mám v rohu místnosti u okna, které vede do zahrady. Po pravé ruce mám štelář, kde několik fochů je zaplněno mými oblíbenými knihami. Když jsme se stěhovali do nové přístavby, zredukoval jsem počet knih jen na ty, co mne oslovují. Skoro jedna celá řada je zaplněna knihami Petra Šabacha. Byl to můj vrstevník a nejraději mám jeho knihy popisující příběhy a vzpomínky na dětství a dospívání v partě dejvických kluků v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století. Jsou tak autentické, že občas mívám dojem, že jsem k té partě patřil a musím se ujišťovat, že ač jsem tyto příběhy prožíval také, tak to bylo v jiné partě a jinde.

Možná, že čtenářům jméno Petr Šabach mnoho neříká, tak snad připomenu, že jeho povídky a romány byly podkladem řady filmů Šakalími léty počínaje, Pupendem, Pelíšky, Horem pádem, U mně dobrý pokračujíce, až filmem Občanský průkaz konče.

A právě kniha „Občanský průkaz“ mne včera v polici zaujala. Ne všechna Šabachova literatura byla převedena do filmové podoby tak, aby byla stejně kvalitní, jako byla literární předloha a u filmu „Občanský průkaz“ byl tento převod snad nejnepovedenější. Je posunut do jiné doby, jsou zde přiřazeny jiné příběhy, některé příběhy jsou zde uměle naroubovány. Holt autoři filmu již neprožili „zlatá šedesátá“, ale jen ta normalizační sedmdesátky. A to byl rozdíl.

Jedním z aktů, který je ve filmu a v knize chybí, je vytržení strany 15 z občanského průkazu na protest s politikou KSČ před 15. sjezdem KSČ v roce 1976. A tato revolta proti komunistickému režimu ve mně vyvolala vzpomínky. Ne na to, jak jsem si přetrhával stranu 15, tou dobou jsem již byl na vojně, ale na to, jak jsem měl přetrženou stranu 14. Jak jsem se stal členem Klubu XIV. To bylo tak:

Byl konec zimy 1971. Jako celkem pravidelně jsme zakončili týden návštěvou hospody a s partou kamarádů pokračovali v tahu na mejdanu v bytě jednoho z nich. Už jsme byli všichni poměrně „pod vlivem“, když kámoš, jehož rodičům byt patřil, mi položil otázku, zda už jsem v Klubu XIV? Něvěděl jsem, o co jde, tak jsem se zeptal. Opáčil, zda mám s sebou občanku a když jsem přitakal, řekl, abych mu ji půjčil. Když jsem mu ji podal, nalistoval stranu 14 a natrhl její horní okraj. „Tak už jsi členem Klubu 14.“ pravil a vysvětlil, že tím jsem se zařadil mezi ty, kteří se veřejně přihlásili k odporu proti politice KSČ a jejímu XIV. sjezdu, který se měl konat toho roku na jaře. V tu chvíli se mi to zdálo jako výborné gesto odporu proti nastolené normalizaci. Rozbujařeni jsme začali provádět hromadné přijímání nových členů Klubu XIV a když mejdan skončil, byli jsme členy klubu všichni přítomní.

Rozcházeli jsme se vrávoravě předjarní nocí a naše hrdost na právě založenou odbojovou skupinu z nás pomalu vyprchávala. Plížil jsem se s dalšími dvěma parťáky z Vinohrad na Pankrác a docházelo mi, že by dnes nebylo dobré potkat hlídku Veřejné bezpečnosti, která by si nás chtěla perlustrovat. To by asi nedopadlo dobře.

Druhý den už mi bylo jasné, že přetržená občanka je docela průšvih. Nakonec jsem došel k závěru, že nápad s roztrženou stranou 14 je patrně do veřejnosti uměle naroubovaný geniální nápad komunistických represivních sil, neboť takto mohli snadno a celkem „zákonně“ vyselektovat určitou skupinu „nepřátel socialistického zřízení“ a provedenými exemplárními represemi zastrašit ostatní populaci.

Pár dní jsem sice „odbojářskou“ občanku nosil s sebou, ale protože jsem svou tehdejší vizáží ( dlouhé vlasy, na nohou farmářky, odrané džíny, montgomerák po tátovi, žebradlo na šňurce přes rameno a placatá čepice na hlavě) jsem přitahoval policajty, jako petrolejka můry, bylo mi jasné, že se musím občanky zbavit a pořídit si novou.

Uložil jsem občanku do tajného šuplíku, kde jsem měl schovanou chartu lidských práv, plakáty z mise Apollo 13 z americké ambasády, Maovy odznáčky a tiskoviny o sovětsko-čínském konfliktu na Ussuri, pro které jsme chodili na čínské velvyslanectví a taky dopisy od jedné dívky, která před rokem emigrovala a ze Švédska mi psala, že „Vždyť se zase uvidíme, zase bude veselo, zatím Tě jen, moje kotě, něžně líbám na čelo!“ a vydal jsem se na obvodní správu Veřejné bezpečnosti do budovy Arielu v Michli, kde bylo oddělení občanských průkazů, abych nahlásil ztrátu osobního dokumentu.

U policajtů v Michli to vypadalo temně a ponuře, jak se na normalizační policii sluší a  patří. Nahlásil jsem ztrátu občanského průkazu, což orgánkou za přepážkou bylo kvitováno s nelibostí a hned mi důrazně vysvětlila, čeho že jsem se ztrátou občanského průkazu dopustil. A pak mi přikázala, že mám vyčkat a hledat a nenajdu-li pak se v určené lhůtě dostavit. Když jsem nesměle namítl, že jsem vyčkal a hledal a teď bych chtěl alespoň nějaké potvrzení, abych se mohl prokázat kontrolujícím orgánům VB, bylo mi doporučeno, abych se choval tak, abych nemusel být kontrolován.

V dané lhůtě jsem se dostavil, jako že jsem OP nenašel a pravděpodobně již nenajdu, byl jsem odeslán na oddělení detašované na Spořilově, kde jsem byl vyslechnut ohledně okolností ztráty, bylo mi vystaveno potvrzení o ztrátě občanského průkazu a posléze, asi po 14 dnech, mi v Michli vydali nový občanský průkaz. Již jsem sice nebyl členem Klubu XIV, ale nějak mi to nevadilo. Holt takoví jsme byli.

V souvislosti s trháním strany 15 ve filmu „Občanský průkaz“ jsem hledal po internetu něco o této akci před 15. sjezdem KSČ v roce 1976. Našel jsem toho málo. O trhání strany 14 o pět let dříve jsem nenašel nic. Pokud by měl někdo z pamětníků něco k těmto tématům, byl bych rád, kdyby se svěřil v diskuzi.

 

Zdraví a přeje zdraví

Jirka B.