Buďme svoji!

07.05.2021 15:39

Buďme svoji!

V současné třenici mezi Západem, který je hlavně reprezentován Německem, Francií a původními státy EU,včetně Velké Británie a také USA a státy Východu, které jsou reprezentovány hlavně Ruskem a Čínou (PRC), se mele Česká republika a ostatní postkomunistické země v pozici zrnka obilí mezi mlýnskými kameny. Část společnosti se chce včlenit na Západ, nemalá část vidí perspektivy na Východě a část populace se nechce sunout nikam a chce si budovat své dobré bydlo tam, kde je. To je také můj případ.

V cestě na Západ i na Východ vidím problémy.

Pro Západ jsme něco jako kolonie, jen odbytiště kvalitního, či méně kvalitního zboží, levná pracovní síla a loviště mozků. Více zde ve čtyři roky starém článku "Go West"! článku: https://karel-blog.webnode.cz/news/go-west/

Pro Východ, tedy hlavně pro Rusko, jsme takoví slabší noblesnější bratři, které by rádi zapojili do rodiny a tam je objímali svým medvědím stiskem. Nejsem si tak docela jist, zda by mne zavzetí do takové rodiny a takový medvědí stisk dělal dobře.

Někteří, hlavně ti poplatní, mají jasno. Nedávno jeden takový politik tvrdil, že není žádné dilema, že jasně historicky patříme na Západ. Mně ale takové absolutní tvrzení přijde hodně na vodě.

Diskutabilní už je to příslovce „historicky“. Co je to „historicky“? Kolik let? Kolik desetiletí? Kolik staletí? Kolik tisíciletí? A co se vše v oné historické době událo? A opravdu jsme historicky svázáni se Západem?

Vezmeme-li Velkou Moravu za mateční útvar Českého knížectví a království, byla prvotní naše orientace výrazné směrovaní k Byzanci, tedy k Východu. Dokladem je mise Cyrila a Metoděje a jejich působení u knížete Rastislava a Svatopluka v letech 863 – 885.

Směrování českých zemí na východ je ukončeno maďarskou invazí do Panonie na přelomu 9. a 10. století, kdy nám Maďaři přeťali trasy východním směrem a nástupem biskupa Wichinga na místo nitranského biskupa.

V dobách Českého knížectví a království za doby Přemyslovců od 10. do 13.století byla zahraniční orientace spíše směrem k Římu, takže možná nejzápadnější orientaci měly České země za vlády Lucemburků v 14. a 15.století, než začalo období „proti všem“, tedy husitství.

Koncem 15.století se snažil Jiří z Poděbrad o nějakou jednotnou Panevropu, což opět nebyla výhradně západní orientace.

Za vlády Jagellonců v letech 1471 – 1526 bylo České království součástí monarchie, která se orientovala ve střední a severovýchodní části Evropy.

V období od 16. do 20. století jsme byli součástí Rakouska-Uherska a jeho předchůdkyně Habsburské říše. Jak Rakousko-Uhersko, tak předcházející Habsburská monarchie podle mého názoru nebyla nějakou typickou zemí Západu, nýbrž výrazným svébytným státním útvarem střední a jihovýchodní Evropy. Pokud Habsburská říše a v ní České království měly nějaký částečný průnik se zeměmi, které jsou dnes těžištěm tzv. Západu, pak to byl částečný průnik v rámci Svaté říše římské s některými německými a severozápadními státními útvary Evropy.

Před 100 lety jsme byli jakýmsi poněkud umělým útvarem demokratického Československa, složeného z několika národnostních útvarů, které spolu ne tak docela historicky souvisely. Byly kulturní, sociální, ekonomické, národnostní rozdíly mezi Čechami, Moravou, Slezskem, které sice měly stejnou minulost ve společném státním útvaru, ale přesto byly národnostně, kulturně a ekonomicky odlišné, Ještě větší byly rozdíly byly v tomto útvaru mezi zeměmi bývalého Předlitavska a Zalitavska, se kterými jsme jako Předlitavci neměli prakticky žádnou společnou minulost a když tak, tak naposledy v dobách Velké Moravy v druhé polovině 9.století v letech 871 - 894. Jedná se o Slovensko, tedy bývalé Horní Uhry, které byly součástí Velkých Uher a Podarpatskou Rus. Možná, že toto historicky krátké období 20 let mezi roky 1918 a 1938 bylo jakýmsi náznakem možné orientace k Západu, ovšem důvěra v tuto orientaci byla velmi devalvovaná podpisem západních mocností Velké Británie a Francie pod Mnichovskou dohodu.

Pak přišel rozpad Československa a následovalo 6 let Protektorátu Čechy a Morava, což se rozhodně za historické kořeny západní orientace také považovat nedá.

Poté jsme byli čtyřicet let pevnou součástí Východního bloku.

Od roku 1989 jsme jakousi východní periferií a nárazníkovou zónou Západu, ale rozhodně ne plnoprávně vnímaným partnerem a nebo dokonce jeho součástí.

Z uvedeného vyplývá, že západní kulturní,společenská a ekonomická orientace historicky nijak výrazně české země nepostihla a pozitivně neokouzlila a její kulturní,společenská a ekonomická orientace je nejbližší orientaci Rakousko-Uherské říši. Rozhodně historicky postrádáme západní dobyvačné, expanzivní, imperiální a kolonizátorské zaměření, nejsme většinově protestantského ritu tak, jako gro západní společnosti, otrokářské praktiky jsme opustili někdy v hlubokém středověku a podobně. Kupříkladu. Také geneticky jsme ukotveni v prostoru střední Evropy s mírným přesahem do všech čtyř světových stran.

Domnívám se proto, že prohlašovat Česko za jasně západní stát je nesmysl a umělé implantování cizorodého útvaru někam, kam historicky, kulturně, sociálně atd. nepatří.

Myslím, že nejlepší budoucnost Česka by byla v rámci společenství, které by navázalo na odkaz Rakouska-Uherska, spojilo ve společném zájmu státy V4 Česko, Maďarsko, Polsko, Slovensko, dále Rakousko, Slovinsko, popřípadě Itálii, Chorvatsko a Rumunsko a vytvořilo tak geograficky a populačně, ekonomicky a politicky silnou multikulturní unii, schopnou prosazovat své zájmy rovnocenně v EU a mít tak sílu k její nutné reformě.

Zdraví a přeje zdraví

Jirka B.