Blahopřání Václavu Havlovi v Rudém Právu 7.10.1989 k narozeninám zvedlo národ ze židlí a padaly za ně hlavy?

13.10.2019 22:04

Blahopřání Václavu Havlovi v Rudém Právu 7.10.1989 k narozeninám zvedlo národ ze židlí a padaly za ně hlavy?

Reaguji na blog pana Trizuljaka o přání k svátku pro Ferdinanda Vaňka z Malého Hradu, které vyšlo 7.10.1989 v inzertní příloze Rudého Práva.

Pan Trizuljak popisuje, jaké tento vtípek vyvolal pozdvižení jednak mezi veřejností, jednal mezi komunistickými papaláši a jejich bezpečnostním aparátem.

Prý ta zpráva o propašování Havla do tiskového orgánu ÚV KSČ dokázala, poté, co se dostalo vydání na veřejnost, vyprodat celý náklad a jednak vyvolala ostrou reakci komunistického stranického a bezpečnostního aparátu.

Pan Trizuljak píše, že veřejnost vyprodala vydání, že po pachateli pátrala STB a pracovnice inzertního oddělení byla vyhozena z práce.

To není pravda.To bylo tak: Po vyprodání vydání orgán KSČ vydal dotisk. s projevem radosti nad zájmem o stranický tisk.. Teprve po  odhalení diverzního blahopřání zadavatel inzerátu byl po dopadení zastřelen s celou rodinou pro rozvracení republiky, celé inzertní oddělení bylo posláno na převýchovu na Bytíz a redakce sobotní přílohy přeložena do kulturní rubriky, aby tam za trest psala o skupině svazáckých umělců Olomoucka, do které autor oponovaného blogu tehdy patřil. Společnost ovšem kvůli Ferdinandu Vaňkovi 17.11. onoho roku povstala a vyhnala komouše až za Aš.

No, ale tak to tehdy ovšem, samozřejmě, nebylo. To jsou jen současné tendenční fámy.. Onen inzerát tehdy prošel zcela bez povšimnutí. Důvodů bylo několik. Jednak byla sobota a slušný člověk by si musel sobotní vydání na rozdíl od všednodenních, které se fasovaly v zaměstnání, koupit. A i kdyby si onen výtisk koupil, málokdo by prohlížel rubriku „Blahopřání“. A i kdyby prohlížel, 99,99 % čtenářů žádného Ferdinanda Vaňka neznalo.A 80% čtenářů Rudého Práva v té době neznalo ani žádného Václava Havla. Takže tvrzení o tom, že se zpráva o tom, jak kdosi překulišil komouše, rozkřikla tak rychle, že sobotní vydání Rudého Práva v nákladu přes 1 a půl milionu výtisků bylo ještě ten den (tedy jen za dopoledne, byla sobota a trafiky většinou v poledne zavřely)vyprodáno, je holý nesmysl.

Já jsem to číslo měl a dlouho ho schovával jako historický dokument. Asi před dvěma lety jsem usoudil, že jeho hodnota kalorická je větší, než hodnota historická a použil stránku s Vaňkem na symbolický a rituální podpal v krbových kamnech.

O oné protirežimní provokaci jsem se dozvěděl den po zveřejnění v neděli z vysílání Hlasu Ameriky. Měl jsem štěstí, že v pondělí distributorská firma PNS nechtěla šlapat do 1. patra, kde nad naším oddělením sídlila „kádrovka“, nechala noviny u nás a já jsem je šlohl. Kádrováci ty noviny nepostrádali, buď o přání k narozeninám nevěděli, nebo vědět nechtěli.

A v pondělí už sobotní noviny koupit nešly, neboť ráno následující po dni vydání se jakékoli neprodané denní noviny stahovaly s novým rozvozem jako remitenda.

A co se týká perzekucí? No, možná že StB něco začala řešit, ale byl říjen 1989 a v té době už měla StB starosti s přípravou 17. listopadu a možná, že se jim toto zviditelnění Havla docela hodilo do výkladní skříně nově otevíraného krámu.

Stejně tak pochybuji, že byla potrestána výhazovem ta pracovnice na přepážce. Pracoval jsem pár let coby student v dělnické profesi na brigádě v tiskárně Lidové Demokracie a Svobodného Slova v Melantrichu a zažil jsem takových lapsů několik. Vyšel Kogygin místo Kosygina, vyšla strana k výročí 21.srpna, která začínala slovy „ zapomeneme bratrské pomoci“, to vydání se stahovalo z už jedoucích vlaků, zažil jsem článek ke spartakiádě, který končil slovy „Zaplať Pán Bůh, že je konec!“. (Sazeč čekal na tento článek do půlnoci a vyťukal tam tento text z radosti, že mu konečně skončila šichta a spoléhal na korektora, že to vyhodí. Ale ten také spěchal domů a článek v sazbě nečetl a pustil ho do tisku). Za takové lapsy dostala redakce pokutu, zaměstanci přišli o premie, ale nikdy žádné další postihy nebyly. Takže silně pochybuji, že by byla postihována pracovnice na přepážce v říjnu 1989 za to, že neznala postavy celkem podřadných Havlových absurdních dramat.

Mimochodem, Havla jsem si všiml, coby nevrcholného, leč buntujícího dramatika, který se zviditelňoval na sjezdu spisovatelů v létě 1967. Bylo mi 15, byl jsem politikou žijící mladistvý intelektuál čtoucí Literární Noviny a abych věděl, kdo je to Havel, pár jeho absurdních děl jsem přečetl. Nenadchly mne.

Někdy je dobré být pamětníkem, neřku-li účastníkem. Pak Vás žádný pisálek, který svými antikomunistickými vycucaninami z prstu si pozdě honí (Fi)bycha, neobalamutí.

Ostatně si myslím, že on v té době znal Havla jen jako odstrašující příklad ze svazáckých ideologických školení. Pokud ho vůbec znal.

Jirka B.