Afghánské Vánoce
Afghánské Vánoce
Vánoce jsou časem, kdy jsou i tvrdí a natvrdlí naměkko. A ti měkčí se věší. Tak,šup sem s jednou sladkobolnou!
Už je to, počítám, skoro 20 let. Mladší dcera byla v tu dobu totálně propadlá koňům, takže na Štědrý den ráno jsem jí vezl do stáje s nadílkou jablek a mrkve pro tamní ohřívence. Už cestou tam, jsem si v mlze všimnul, že se na parkovišti před místním stadionem něco děje. Cestou zpět jsem si schválně zajel okolo stadionu a tak jsem v ranní mlze a mrazu narazil na asi čtyřicetičlennou skupinu afghánských uprchlíků.
Kdosi je tam za kuropění vysadil z korby náklaďáku, na kterém je za peníze pašoval. Namluvil jim, že jsou v Německu a ujel. Teď tam ti běženci v poměrně lehkých hadrech a bez zavazadel přešlapovali a nevěděli, co dál. Muži, ženy, děti, stařeny i starci. To jsem se přibližně od nich dozvěděl.
Nezbylo, než rozjet akci. Ujížděl jsem to nadělení povědět starostovi, aby byla pomocná akce institucionalizovaná. Vzpomněl jsem si na jednoho svého pacienta, který se, coby afghánský uprchlík, u nás usadil a zajel jsem pro něj, aby tlumočil. Ačkoli nebyl ze stejného kmene, rozuměl a tlumočení zvládl. Pak znovu domů pro dva barely horkého a sladkého čaje a s čajem na parkoviště. A se stovkou plastových kelímků, původně určených pro ordinaci. U stadionu se mezi tím objevil starosta a někteří další občané a rozhodli jsme, že necháme otevřít školní tělocvičnu, kam Afghánce prozatímně ubytujeme, než přijede cizinecká policie a postará se dál. Většina Afghánců byla schopná jít po svých. Naložil jsem jednu imobilní stařenu do auta. Už před nástupem smrděla jak tibetský yak, ale neměl jsem to srdce jí nevzít. Podle zásady, že každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán, v autě se mi cestou pomočila.
Nakonec se všechny uprchlíky podařilo ubytovat provizorně na žíněnkách a matracích v tělocvičně, napojit je teplým čajem a kávou a nasytit vánočkami a vánočním cukrovím. První přinesla moje starší dcera. A pak ještě jednou a ještě jednou, až jsme ten rok vánočku a cukroví prakticky neměli. Nebyli jsme jediní. Pak mojí ženu napadlo, že máme doma zbytečně moc oblečení a že bychom se mohli podělit s potřebnými. Smutně, s nevolí, leč bez zbytečných protestů jsem sledoval, jak Afgháncům rozdává mé kalhoty, saka a bundy, do kterých jsem se chystal již několik let zhubnout. A její věci také. Opět jsme nebyli jediní a tak se Afghánci pomalu začali oblékat do evropského a napiti a nasyceni postupně usínali na provizorních lůžkách..
Okolo poledne přijel autobus cizinecké policie s úředníky a lékařem. Udělali první zdravotní prohlídku, první evidenci a postupně odvážel uprchlíky do jakéhosi sběrného zařízení. Po čtvrté hodině byli Afghánci pryč. Uklidili jsme tělocvičnu, smutně jsme zavzpomínali na vánočky a cukroví a Štědrý den mohl začít. Začal opravdu až Štědrým večerem. Nakonec to byl ten nejštědřejší Štědrý den, který pamatuji.Alespoň, co se zážitků týká.
P.S. Tenkrát jsem byl přesvědčen, že konáme jednoznačně dobře. Když si ale v současnosti uvědomuji, že Evropa je plná takovýchto běženců, kteří si na svém útěku před bídou s sebou nesou i svoji ideologii a náboženství, které jsou toho jejich marasmu příčinou a tuto ideologii a víru zde i násilím prosazují, již si nejsem tak docela jistý, jestli jsem neměl mávnout na nějaký kolemjedoucí kamion.“ Nejedete náhodou na Kábul? Mám tu pár lidí. Nevzal byste je s sebou? Pomohl bych vám je naložit.“.
Diskusní téma: Afghánské Vánoce
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.