Písničky z dob, kdy jsem toho měl více před sebou, než za sebou (2. pokračování)

03.12.2020 18:09

Písničky z dob, kdy jsem toho měl více před sebou, než za sebou (2. pokračování)

Dnešní povídání o písničkách z dob, kdy jsem toho měl více před sebou, než za sebou, jsem nazval „Hudební okénko“. Tedy měl bych ho správně nazvat „Hudební okénka“, proč, to vysvětlím později.

Již jsem psal, že toto povídání není žádná hudební encyklopedie, nýbrž jen shluk mých hudebních vzpomínek, a to bez jakékoli ambice na nějakou strukturalizaci. Prostě popis toho, co mi běhá hlavou a na co si momentálně vzpomenu.

Dnes jsem si vzpomněl na dvě „hudební okénka“, lépe jedno okno a jedno okénko. Reálná okna, kteými jsem se díval na svět z našeho bytu ve třetím patře domu na Pankráci v ulici U družstva Život, či přesněji v Horních Nuslích, protože Pankrác není katastr, ale jen místní pojmenování.

Když jsm přemýšlel o zpěvačkách a zpěvácích tohoto období, připomenul jsem si, že jsem vlastně z okna jedné ze dvou místností našeho bytu viděl při pohledu vlevo rovně na okna zpěváků Jiřího Baštáře a Josefa Zímy, při pohledu přímo a dolů do oken zpěvačky Jany Petrů, vyklonil-li jsem se z okna a podíval se vpravo, viděl jsem dům, kde bydlel Miky Volek, v domě nalevo od našeho okna měla okno Jiřina Menšlová a pokud jsem opustil toto okno a ze záchodového okénka do světlíku jsem se podíval do okénka naproti o dvě patra níže, mohl jsem zahlédnout a hlavně slyšet mladého (tedy o pár let staršího, než já) Jaroslava Uhlíře, kterak pilně cvičí v koupelně na klarinet.

Až mne to zarazilo, kolik hudebníků jsem měl za sousedy, zvláště, když jejich výčet není úplný a mohl bych, už s menší jistotou, vyjmenovat ještě několik dalších.

Takže popořadě:

Jméno profesor Jiří Baštář už asi nikomu nic neřekně. Možná, že pár lidí se chytí na název skupiny Settleři. Tato skupina znamenala pro českou trampskou píseň asi to samé, co Olympic pro český big beat. 50 let na špici. A profesor Jiří Baštář byl členem Settlerů. A nejen členem Settlerů, ale i československým reprezentantem v lukostřelbě s medailovými úspěchy i na mistrovstvích světa a autorem lukostřelecké hymny a znělky mezinárodní lukostřelecké federace a také učil na škole, kam jsem chodil. A pokud jste se ještě nechytli ani na ty Settlery, tak snad vám blikne při následující ukázce. Trampská hymna známá též jako Vlajka  , kterou přinesli Settleři českému trampingu.

Jméno Jiřina Menšlová asi drtivé většině čtenářů také nic neřekne. Možná, že někomu něco řekne dívčí vokální skupina Krystalky z půli šedesátek a jejich hit přežívající dodnes. V originále se jmenoval Just One Look, proslavili ho Hollies a s českým textem právě Jiřiny Menšlové ho jmenovaná zpívala s ostatními členkami Krystalek pod názvem „Tenhle kluk“. .

O Miky Volkovi nebudu psát nic extra, nedávno jsem psal celý článek s názvem „Modrá je vzpomínka na Mikiho Volka?“ 

O dvě patra níže v našem domě bydlela rodina pana Uhlíře. Měli o několik let než já staršího syna Jardu . Syn velmi častu sedával v koupelně a cvičil na klarinet, zvuk se nesl světlíkem,takže jsme měli několik let ozvučený záchod. Cvičil tak až nějak do vojny a pak se ztratil. Teprve nedávno jsem při pohledu na pana Jaroslava Uhlíře uvědomil, že je to „ten“ Jarda Uhlíř skladatel, zpěvák, hudebník. Takže ho připomenu písní „Neopouštěj staré známé pro nové“ .

A máme tady zpěvačku Janu Petrů. Bydlela naproti nám přes ulici v přízemí a občas jsem ji potkával v hospodě U Plevů. Ne, že bychom tam já, nebo ona, popíjeli, ale chodilo se tam pro pivo, limonády a v případě nouze se tam dalo, když byly zavřené okolní obchody, koupit i kus chleba, uzeniny, nebo další pochutiny. Jana Petrů byla začátkem šedesátek docela hvězda a měla pár hitů, o kterých se vůbec netuší, že je zpívá právě ona. Asi nejznámější její písní je duet s Karlem Gottem z filmového muzikálu „Starci na chmelu“ „Den je krásný“.

 

No a abych ukázal Janu Petrů jako solistku, tak píseň, kterámi byla ve své době podporou mého počínajícího pubertálního vzdoru, tedy „Pání rodičové“

 

A teď již k tomu Josefu Zímovi. Mladí možná už ani nevědí, že dnes tento dechovkový veterán byl v dobách, o kterých píšu, popovou hvězdou. Bydlel v ulici kolmé na naší, jeho tatínek byl učitel a vlastnil tmavou Škodu Octavii, ve které měl zpěvák onu známou těžkou dopravní nehodu, když cestou z koncertu usnul za volantem a za Dobříší  v zatáčce před stoupáním na Andělské schody narazil do stromu. Myslím, že odražená kůra je na tom stromě i po 60 letech patrná dodnes. Josef, stejně, jako zpěvačka Čeřovská byli těžce potlučeni, režiser Jungwirth nehodu nepřežil, zpěvákova žena se pokusila v důsledku těchto událostí spáchat sebevraždu skokem z okna. Hrůzná věc. Pamatuji se na to, že vrak stál pár dní odstavený před Zímovic garáží, okolo které jsem chodil každodenně do školy, tenkrát do 2. třídy. Bylo to na podzim v roce 1959 a zpěvákova sestra Jana mne v té době vedla v oddílu Jisker.

Více informací ze soukromého zpěvákova života by jistě mohla v diskuzi podat zdejší občasná diskutérka Eva, která byla coby dítě bezprostřední Zímovic sousedka a rodinná známá.

Josef Zíma měl spousty šlágrů, připomenu ho ne zrovna největším, ale mně obzvláště milým z doby šusťákové „Jak se máš, Maruško“. 

A na úplný záver dnešního hudebního okénka duet obou mých sousedů Jany Petrů a Josefa Zímy, tedy známou pohodovku „Děti slunce“. 

Tolik tedy dnešní vzpomínání na dobu, kdy Antonín Novotný zvaný „Šéne Tóny“ vedl naši republiku od lidově demokratické k socialistické a na písničky z dob, kdy jsem toho měl více před sebou, než za sebou.

Zdraví a přeje zdraví

Jirka B.