Úsilí se vyplatilo

12.05.2018 14:05

Úsilí se vyplatilo

V předposledním blogu jsem se pochválil, že máme letos bazén bezpečně s modrou vodou. Jako Modrá laguna. A úsilí se vyplatilo. Dnes ráno přijdu k bazénu a v něm, lidé, podržte se, sedí krasavice se smaragdovýma očima. Už jsem v bazénu našel po ránu všelicos, jednou dokonce sousedovic psa, který se tam chodil na tajňačku za rozbřesku koupat, ale takovou žábu, jaká se tam koupala dneska, ještě ne. Ropucha zelená. Holt je sucho a živočiši táhnou za vodou. Vylovil jsem ji a udělali jsme jí privátní bazének ve křoví vedle pítka pro ptáky.

Je fakt sucho, není ani povrchová, ani podzemní voda, i po dešti, který byl před pár dny a vypadal dost vydatně, po odhrábnutí pár svrchních milimetrů byl místo půdy troud.

Já osobně jsem se postaral a kořenová čistička plus zásobník plus další nádrže, do kterých jímáme přečištěnou vodu z části provozu našeho domu  a k tomu dešťovku, nám zajišťují včetně bazénu průběžnou zásobu okolo 35 kubíků vody. Takže můžu zalévat i doplňovat bazén z vlastních zdrojů a šetřit pitnou vodu z centrálního rozvodu pro ty, kteří si riziko a následky deficitu vody i u nás vůbec neuvědomují. Takže to je ekologická část dnešního „Pelé mele“.

A nyní politická. Chci se vrátit k výročí konce II.světové války a k MS v hokeji. A to z pohledu česko-ruských vztahů. Část naší společnosti zcela irelevantně a kontraproduktivně vyvolává a forzíruje protiruské nálady. Nemyslím si, že by to byla nějaká velká část společnosti, zato je hlasitá a agresivní.

Snažila se narušit nejrůznějšími způsoby nejrůznější oslavy konce II.světové války a piety za padlé sovětské vojáky. Ať už to byly pokusy o ataky akcí Nočních vlků, znečištění pomníku maršála Koněva atd. Prý na protest proti tomu, že nás Rudá armáda neosvobodila, nýbrž dobyla a navíc, že nás „Rusáci“ v osmašedesátém okupovali.

Měli by si to ti „protestanti“ v hlavě srovnat. Všechny strany protinacistické a protifašistické koalice bojovaly za své zájmy. Na zanechání Československa v sovětské vlivové sféře se mocnosti dohodly. Do sovětské sféry jsme se dostali dohodou v Jaltě a s požehnáním Západu. Západu, jehož nástupníky jsou USA, Velká Británie, státy EU a dokonce i Německo, které bylo nositelem onoho válečného zla. Je proto směšné útočit na Rusko, že nás dobylo. Zvláště pod ukrajinskými vlajkami, které jen připomínají, že Ukrajina byla jedním z hlavních budovatelů SSSR a ukrajinští političtí představitelé byli i podstatnou součástí vedení SSSR, který spolu s ostatními státy Varšavské smlouvy okupovaly ČSSR. A byli to ukrajinští politici (P.Šelest), kteří navrhli a prosadili vojenský zásah v srpnu 1968. Takže protiruští bojovníci serou mimo mísu a měli by si zopakovat dějiny.

Další bojové vášně těchto protiruských bojovníků vyvolalo naše „zdrcující“ vítězství 4:3 nad Rusy v prodloužení ve skupině hokejového mistrovství. Pod hesly „Bijte Rusáky“ se snaží vyvolat reminiscence na hokejová utkání z roku 1969. Zažil jsem rok 2018 i 1969 a je to nesrovnatelné.

Tady připojím k připomenutí do dnešního „Pelé mele“ příspěvek, který jsem publikoval o tehdejších událostech už vloni:

 

Možná to už znáte

Když už je něco hotovo, tak je to potřeba využít do mrtě. A recyklovat a recyklovat a recyklovat. Tak už tento článek publikuji s drobnými úpravami potřetí.

Dnes ho zavěšuji proto, že zítra bude výroční den popsaných událostí, kterých jsem se aktivně účastnil. Trošku tak chci říci, že není nad osobní zkušenost a říci, jak je mi mnohdy k smíchu, když přemoudřelí mladí novodobí svazáci popisují útrapy doby, kterou sami nezažili.

 

„Vy nám tanky, my vám branky“, aneb 2:0, 4:3 a Aeroflot navíc

 

Siréna ukončila třetí třetinu. Ruce hráčů v dresech s lvíčkem na prsou, který dnes má přelepenou hvězdu izolačkou, letí nad hlavu. Hokejisté Československa porazili Rusáky už podruhé na tomto mistrovství světa. Dnes 4:3.

Stockholmská hokejová hala jásá. Mezi diváky je plno čerstvých emigrantů. ČST proto zmateně ukončuje přenos. Milena Vostřáková na obrazovce pozvedá číši šampaňského a připíjí na naše vítězství. Podepisuje si tím ortel.

Beru bundu a rukavice a utíkám na tramvaj. Jedu slavit na Václavák. Je 28.3.1969 večer.

Trojka, která přijela na stanici k Moderně, byla už plná. Pomyslel jsem si, že na Václavák jede dnes snad celá Praha a přilepil jsem se na schůdky motoráku.

Tramvaj na Václavák nedojela. Už na Tyláku byl dav ve vozovce tak hustý, že nemohla dál. Lidé se vyhrnuli z vozů a přidali se k procesí, které se valilo k Muzeu. Já s nimi.

Co se dělo na Václavském náměstí, to se nedá popsat. Tisíce, desetitisíce, nakonec snad 200 000 lidí v euforii freneticky řvalo, jásalo, plakalo radostí, objímalo se a líbalo, zpívalo, skandovalo tančilo. Porazili jsme Rusáky. A hned dvakrát. Před týdnem 2:0, dnes 4:3.

(1. Sloku zpívej na melodii U Mravenčí skály, dva trempíci stáli)

„Do Stockholmu jela

jedna velmoc smělá,

rozhodnutí že vyhraje

Tarasova měla.“

Mistrovství světa ve Stockholmu bylo první měření sil okupovaného Československa s týmem okupantů. Ne na bitevním poli. Na ledové ploše. No, někdy se i ledová plocha může změnit v bitevní pole. A my vyhráli 2:0.

(2.sloku zpívej též na stejnou melodii)

„Jaké bylo zklamání,

pro naduté Rusy,

když hned v prvním utkání

dostali dva kusy.“

Radost z vítězství byla veliká.Slavilo se převážně doma, ale někteří si troufli i do ulic. Normalizace již sice plíživě začínala, ale moc si proti slavícím fanouškům zasáhnout netroufla.

S napětím se očekával druhý zápas o týden později. Vítězství našich hokejistů 4:3 vyhnalo do ulic statisíce lidí. Všichni brali vítězství našich a porážku „sborné“ jako odvetu a satisfakci za srpen 68. Trochu naivně, ale upřimně a nadšeně.

(3.sloku zpívej na melodii Partyzán alias Skal a stepí)

„Cos to dělal, Tarasove,

že jsme zase vyhráli?

Zingerovi do svatyně

čtyři fíky nandali!“

Šel jsem s davem dolů po pravé straně Václaváku. Zpíval jsem, tančil jsem, objímal s cizími lidmi, s kuchařkami a servírkami z hotelů,šlapkami, fanynkami i s taxikáři na štaflech.Všichni skandovali hesla a mávali vlajkami. Exploze nelíčeného nadšení a štěstí.

Mezi tím jsem došel ke kanceláři Aeroflotu v dolní části náměstí. Před  ní na chodníku byly hromady navezených dlažebních kostek. Z vedlejší tiskárny Práce vyšli dva muži ve stejných prošívaných bundách a nažehlených montérkách. Přes rameno nesli zbrusu nové štafle. Štaflemi vyrazili výlohu Aeroflotu. Z tiskárny vyjel nákladní automobil a několik mužů na korbě nabízelo shromážděnému davu zapálené noviny. Kdosi hodil do výlohy první z připravených kostek. Útok na Aeroflot začal. Provokace tvrdého prosovětského komunistického jádra se zdařila. Diskreditace většinové veřejnosti se zdařila, záminka byla vyrobena, výměna protagonistů Pražského jara a normalizace mohla začít.

Blížila se půlnoc. Zatím, co Aeroflot dole dosud hořel, zpíval jsem s davem u Domu potravin hymnu. Někdo jí o půlnoci krásně přitruboval na křídlovku

(4.sloku zpívej na melodii Kaťuši)

„Všichni stáli, když nám hymnu hráli,

ticho bylo skoro k nevíře.

Tarasov měl Brežněva a infarkt

a před sebou pláně Sibiře.“

Dav se dlouho po půlnoci začal rozcházet.Ti, co měli zahrádky si odnášeli thůje z takzvaných Štougalových sadů pod Koněm, na Tyláku jsem viděl kluka, kterak s modelem TU-154 na rameni rázuje na Vinohrady. Ten přes metr dlouhý model ještě před pár hodinami zdobil výlohu sovětské letecké společnosti. Zajímalo by mne, zda ještě ten model existuje a v čím majetku se nachází.

Druhý den na Václaváku na stromě visela výzva :“Žádám pána, kterému jsem včera půjčil křídlovku, aby mi jí laskavě vrátil!“ A telefonní číslo. Já jsem tam ztratil jednu pěknou koženou rukavici.

Druhý den „kontrarevoluční“ incident u Aeroflotu odsoudil hrdina pražského jara Alexander Dubček. Nebylo mu to nic platné. Za čas  s ním soudruzi zatočili.Nebylo mu nic platné, ani že podepsal spolu se Svobodou a Černíkem takzvaný„Pendrekový zákon“, na jehož základě milicionáři a policajti bili zavírali demonstranty a stříleli do lidí v srpnu 1969. Tuším, že šest zabili. Do těch lidí, kteří si za ně před rokem lehali před okupační tanky.

Tak letos to bude zítra 48 let. To to letí, to to letí. Tehdy o těch, co měli rádi pravdu a svobodu, psali slouhové establišmentu, že jsou agenti amerického imperializmu. Dnes ti stejní a jejich následovníci nám říkají ruští trollové. Kde byli tenkrát?

Jirka B.

 

Ti novodobí zamindrákovaní rusobijci mi připadají jako směšní ratlíci, kteří přidrzle a vztekem zaslepeni štěkají, byvše připraveni se v případě potřeby schovat za širokou kalhotu svého páníčka.

A ještě bych chtěl v souvislosti s veřejným propagováním bití Rusů a nadávkami Rusům do govnarů a podobně a sprejováním památníků položit otázku, zda  takovéto jednání nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví a hanobení národa, což jsou činy na které se vztahují tresty podle paragrafů Trestního zákonníku?

A to je dnešní „Pelé mele“ celé.

Jirka B.