Třikrát na Měsíc a na devět let utrum

29.11.2018 12:11

Třikrát na Měsíc a na devět let utrum

V době, kdy se Američané chystali na Měsíc, uskutečnila naše rodina v letech 1967-1969 tři cesty na Západ. Ač jsem v mediích nedávno četl, že tenkrát byla cesta na Západ těžší, než cesta na Měsíc, nemyslím si to.

V roce 1967 jsme dostali devizový příslib a zažádali jsme o výjezdní doložku na dvacetijednadenní cestu do Rakouska, Itálie a Francie. Oběhal jsem formality, tedy doložky a víza, měl jsem čas, neboť jsem již měl po přímačkách na SVVŠ a konec devítky jsem absolvoval docházkově jen formálně, naplánovali itinerář, koupili valuty, vytunili Spartaka, nakoupili zásoby na cestu, zabalili všechno včetně stanu a vyrazili 15.7.1967 přes Dolní Dvořiště směr Linec. Na přechod hranic se moc nepamatuji, více si pamatuji na reklamy na Reifeisen Bank a Neue Kronen Zeitung podél silnice. Přijeli jsme na Západ. Cíl prvního dne cesty byl v Gmundenu. Přespali jsme v kempu u Travenského jezera s výhledem na zámek Ort, dnes známý z TV seriálu Zámecký hotel Ort. Druhý den jsme vyrazili horskou silnicí přes Udine do Itálie. Na dvanáctiprocentním stoupání mercedesy vařily, ale socialistický Spartak jel jako tank. Navštívili jsme Benátky, ze kterých na mne udělala velký dojem citronová ledová tříšť z cukrárny u parkoviště na Lidu a že jsem zde pil opravdovou chuť Západu Coca Colu. No, gondoly a náměstí sv.Marka také. Kempovali jsme v Chioggii, to je to město, kde se odehrává „Poprask na laguně“. Stan jsme měli hned vedle stanu rodiny holandského ministra školství, s jehož dětmi jsme kamarádili. Pak jsme přes Itálii vyrazili na Italskou Rivieru, přes San Remo do Ventimiglie na hranicích s Francií. Přechod mezi Ventimiglií a Mentonem je přechod známý z francouzsko-italských filmů. My se dostali až do Francie, ale tam zjistili nějaké nesrovnalosti ve vízu, kdy bychom mohli vjet do Francie, ale ne už vyjet, tak jsme Francii vzdali a vraceli se přes Janov, kde jsme jeli po nově otevřené estakádě, která letos spadla, přes Milano ke Comskému jezeru, kde jsem si sám poprvé koupil láhev Coca Coly z automatu, pak k Brenerskému průsmyku. Tam jsem poprvé navštívil Brixen a pojal nedůvěru k vykladačům historie. Zatím, co nám ve škole vyprávěli, jak tam trpěl ve vyhnanství K.H.Borovský, já viděl příjemné lázeňské městečko s hotýlkem, kde byl Borovský „internován“. Také jsem se v Brixenu poprvé naživo potkal se „Sudeťáky“. Neměli krátké koženky a klobouk s kančí štětkou a s krvavou kudlou nemysleli na revanš, jak byli vykreslováni v Rudém Právu, ale byli to příjemní manželé původem z Litvínova, kteří vlastnili autokemp, kde jsme se ubytovali. Když zjistili, že jsme Češi, hned spustili po krajansku česky. Nabídli mi, abych jim pomohl pokropit cestičky a trávníky a za to nás večer hostili v kempové restauraci. Cpali jsme se pod loubím z vinné révy a pili Chianti z opletených lahví.

V té době v Jižních Tyrolích (Horní Adiži) probíhala gerilová válka za znovupřipojení oblasti k Rakousku. Všude byla napsaná hesla, že Jižní Tyroly musí být opět svobodné. I v Rakousku byly všude plakáty s obdobným požadavkem. I v Gmundenu, kde jsme opět přenocovali i cestou zpět. Na nábřeží jezera u zámeckého mostu tancoval národopisný soubor tyrolácké tance v krátkých koženkách a dirndlech. Plácali se do lýtek a navzájem se fackovali, což jsem obzvláště přál jednomu chlapečkovi, který při tanci s gustem fackoval pana učitele. Domů z výletu jsme si přivezli dodně poznatků a nějaké „západní“ zboží.

V roce 1968 v červenci před okupací jsme vyjeli na pár dní do NSR. Jeli jsme přes Folmavu do Mnichova a do Kostnice na břehu Bodamského jezera, kde nám ta „liška ryšavá“ upálila našeho Mistra. Z té cesty si nejvíce pamatuji, kterak jsme v Mnichově skončili v uprchlickém táboře, neboť jsme požádali taxikáře, asi českého emigranta, o radu, kde nejlépe parkovat a on nás tam dovedl. Čekal jsem něco jako koncentrák, bylo to ale normální sídliště. A také jak jsme nakupovali nějaké laskominy a oblečení. V hraničním městě Chamu jsme vlezli do obchodu madame Piori, taková hrabárna s oblečením. Léta jsem pak nosil tam zakoupené roláky z lykry(červený, modrý a bílý, byl rok osmašedesát a já byl pyšný a hrdý Čech), červený svetr a své první originál jeans. Pak nás madame Piori předala svému našinci panu Silbersteinovi a ten nás zahrnul zbožím potravinářským, kávou, čokoládou Milka,instantním kakaem Benko, sýry Buko a už nevím čím. Vše za kulantní cenu.

Vrátili jsme se do Čech a za měsíc byla invaze.

V roce 1969 jsme vyrazili do Rakouska. Tentokrát směr Vídeň. Z té cesty si vybavuji Maria-Hilferstrasse a Mexico Platz, kde se v obskurních krámcích-bazarech nakupovaly džíny a kde v tu dobu byla spousta českých i jiných často dosti podivných emigrantů. Také Prátr a Riesenrad jsme navštívili, Schönbrunn a Kloserneuburg, kde jsme bydleli. Ve Vídni v tu dobu bylo ještě spousty původních Vídeňských Čechů, takže si tam ledaskdy a ledaskde člověk připadal, jako doma. Největším hitem tohoto výletu pro mne byla limonáda Schartner Bombe. Byl jsem do ní uminutý. Vsuvka: Když jsme na začátku devadesátých let byli s manželkou ve Vídni na pozvání vídeňské vlády, neboť jsme vyhráli jakousi soutěž na ekologický projekt, při slavnostním obědě v zámečku Lusthaus v Prátru jsem si na Schartner Bombe vzpomněl a naši hostitelé specielně vyslali číšníka do okolních obchodů mi tuto značku limonády koupit. Tak jsem ji pil, vzpomínal a dojímal se.

Z Vídně jsme jeli přes Rakousko opět do Solné komory a opět jsme nocovali v Gmundenu. Plakáty o nutnosti osvobození Jižních Tyrol byli již v tom roce 1969 značně opršelé, hitem byla kritika války v Biafře.

Blížili jsme se při návratu přes Linec k Dolnímu Dvořišti. V bezpečné vzdálenosti před hranicemi jsem vystoupil z auta a z plna hrdla jsem zvolal, že Husák je vůl. Pak jsem odevzdaně nasedl zpět do Spartaka a vrátil se do vlasti. Bylo to 18. 7. 1969. O dva dny později 20.7.1969 přistáli Američané v Apollu 11 poprvé na Měsíci.

Nastala normalizace, Husák v listopadu 1969 zrušil ty „Novotného-Dubčekovy doložky“ a dalších devět let jsem se nikam nepodíval.

Pokračování příště.

Jirka B.