Tři cesty na Západ a šest na Měsíc
Tři cesty na Západ a šest na Měsíc
Minule jsem psal o tom, jak jsem v letech 1967-1969 třikrát vycestoval na Západ. Opravdu to nebylo těžší, než šest amerických letrů na Měsíc. Zatím, co Američané letěli na Měsíc ještě v roc 1972, já jsem dalších devět let pauzíroval.Ale osobní zkušenosti, které jsem nabyl těmi třemi výjezdy, mně umožnili vidět Západ reálně. Věděl jsem, že se na Západě nežije tak bídně, jak to popisovala normalizační propaganda, ale věděl jsem také, že Západ není ani ta selanka, kterou jsme mohli (za normalizace už omezeně) vidět v západních filmech. Inu, všude chleba o dvou kůrkách. A to samé jsem mohl vidět i mezi emigranty. Někteří tam odešli z důvodů politických, mnozí z důvodů ekonomických. A z těch zase někteří proto, aby mohli uplatnit své schopnosti, mnozí jen parazitovat na lepším. A mnozí tam utekli ani ne tak před režimem, jako sami před sebou.
Myslím, že tyto zkušenosti, znalosti i dovednosti, které jsem získal v souvislosti s těmi cestami na Západ, stály za ty peníze, které jsme za to utratili, opravdu ty cesty nebyly levné, i za to úsilí a ústrky od orgánů, které jsme museli podstoupit k dosažení těch výjezdů. Děkuji svým rodičům, že mne takto vedli a tyto cesty mně umožnili.
Fakt to byla zkušnost, která mne formovala po celý dosavadní život.
Do roku 1978 jsem pak nikam nevyjel. Na Západ nemělo cenu se pokoušet, když jsem měl ty tři výjezdy, na Východ mne to netáhlo, nebyl čas, peníze, bylo studium, vojna, práce.
V osmasedmdesátém jsem po devíti letech opět vyrazil do světa. Tentokrát s partou do rumunských hor do Apusenského pohoří. Cesta vedla přes dva socialistické státy, přes Maďaesko do Rumunska a zpět. Maďarsko mělo v rámci socialistických států takový punc Západu, Rumunsko patřilo k těm chudším. Jeli jsme do oblasti Sedmihradska, bývalé součásti Uher a ještě v té době hraniční kontrola na maďarsko-rumunských hranicích připomínala přechod fromtové linie dvou nepřátelských států. Vojáci se samopaly, rozebírání podhledů ve vagonech a podobně. I v rumunských horách bylo cítit ve společnosti jakési napětí totalitního státu. V horách byla bída, naše zásoby instatních potravin se mezi místními staly hitem. Stejně tak kusy našeho oblečení, zvláště boty, kterými místní rádi nahradili kusy uřízlých pneumatik, které měli přivázané k nohám drátem.
Jinak ale byly hory krásné, chodili jsme na tůry, cpali se borůvkami a brusinkami, lezli jsme do jeskyní, které byly plné krápníků a koster zvířat. Vypadalo to tak, že jsme v některých jeskyních byli první lidé v jejich historii. Dnes s hrůzou vzpomínám na to, jak jsme riskovali a děsím se toho, jak málo stačilo, abychom v těch podzemních labyrintech zůstali ztraceni na věky. Ale takováto dobrodružství dodají člověku sebevědomí. Rozhodně nelituji.
V rumunských horách jsme žili v těsném sepětí s přírodou.Šaty zablácené z jeskyní jsme prali v potoce, sušili hozené přes větev smrku. Byl to kontrast, když jsme takto ošuntělí přijeli cestou zpět do Budapešti s vymydlenými a nažehlenými Maďary.
Nebudu popisovat spousty zážitků z této cesty, ale i cesta po socialistických státech stála za to. Dodnes mnozí, kteří zažili jen zájezdy s ROH na Mamáiu na Rumunsko hledí s despektem. Já v Rumunsku již tenkrát zažil a viděl tolik zajímavého, že jsem se tam v době socializmu i nyní mnohokrát vrátil, nelituji a stále nacházím spousty unikátních atraktivit.
Myslím, že cestování a poznávání bylo v té době omezeno spíše nezájmem cestovat, než omezeními ze strany státu. Nemyslím si, že by lidé nějak toužili vyrazit za obzory. Ani s problémy na Západ, ani bez problémů na Východ. Většina z nás měla chaty a chalupy a ty stačily.
Jirka B.
Pokračování příště.
Diskusní téma: Tři cesty na Západ a šest na Měsíc
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.