Nechte už ty mrtvé z Letů na pokoji

11.09.2019 20:30

Nechte už ty mrtvé z Letů na pokoji

Nevím, co se chystá, možná je potřeba opět zaroštovat v rozpočtu a načerpat nové finance pro „profesionální pozůstalé“, ale znovu je vytažena letovská karta.

K napsání tohoto blogu mne pohnul poučující a moralizující blog pana Trizuljaka na idnesu a reakce jeho klaky v diskuzi.

Pan Trizuljak si poslechl rádio a televizi a stal se odborníkem s puvoárem nám to vysvětlit a přimět k pokíní. Za souhlasné podpory klaky stejně motivovaných.Viz blog Temné místo koncentračního tábora v Letech a potřeba pokání .

Nevím, proč byla publikována zpráva o archeologickém výzkumu pohřebiště u bývalého tábora v Letech jako zpráva o průlomovém nalezení pohřebiště. Kdyby se mne zeptali, tak jim ukážu, na kterém místě v lese se to pohřebiště přibližně nachází a nemuseli nic objevovat. Není to žádné tajemství, je to v povědomí místních místo známé a myslím, že toto místo bylo známé i odborné veřejnosti a uvedeno v publikacích, které vyšly před uměle vyvolanou aférou o letovském táboře.

Je to poblíž toho nového trochu umělého památníku.

Myslím, že se nejedná ani tak o „archeologický výzkum“, jako o poněkud nesmyslnou exhumaci zde pochovaných oběté tyfové epidemie.

Proč nesmyslnou? Nevím, zda budou desítky zde pochovaných identifikovány a kosterní pozůstatky předány eventuelním pozůstalým, nevím, zda je, byť po třičtvrtě století z hygienicko-epidemiologického hlediska bezpečné otvírat tyfové pohřebiště, nevím, zda pozůstatky nemají být neseny 17. listopadu jako relikvie v průvodu proti Zemanovi a Babišovi, nevím, zda není zadání nalézt na pohřebišti kulku, která by potvrdila tvrzení jistých, že se zde vraždilo.

Jsem ale přesvědčen, že si ti mrtví zaslouží klid.

Rád bych znovu zopakoval některá fakta.

Sběrný tábor se nenacházel na místě, kde byl později vybudován a nedávno zlikvidován velkovepřín.

V táboře nebyli internováni všichni čeští Cikáni, ale pouze ti, kteří kočovali a do určitého data neměli trvalé bydliště a domovskou obec. Je třeba si uvědomit, že byla válka a internace kočovníků byla součástí nastolení dohledu nad obyvatelstvem. Američané například podobně internovali americké občany japonského původu do koncentračních táborů.

Tábor spadal pod říšské orgány, první české protektorátní řízení bylo až na čtvrté nebo páté subalterní úrovni.

V táboře se nezabíjelo. Těch přes tři sta mrtvých zemřelo na následky nemocí, převážně tyfové epidemie. Kromě na tyfus zemřelých internovaných Cikánů, na tyfus zemřelo něco mezi 10 – 20 obětí z řad dozorců, ošetřovatelek a dalších zaměstnanců, takže percentuálně zemřelo více personálu, než internovaných.

Tyfus byl zavlečen do tábora hned po jeho otevření a než vypukla epidemie, byli jednotliví nemocní léčeni v civilní okresní nemocnici v Písku.

Tábor byl otevřený, pohyb byl striktně omezen až po vypuknití epidemie, aby se zabránilo šíření nemoci mimo tábor. Např. někteří „uprchlí“ internovaní s tyfem byli  na počátku epidemie po útěku z tábora zadrženi až za několik dnů v Prostějově. Striktní zákaz opuštění tábora platil i pro ostrahu a personál.

Po vzpuknutí epidemie vyslaly protektorátní úřady do tábora, kde se dosud o zdravotní péči starali spádoví lékaři, zdravotnický personál včetně dvou lékařů, kterým se poměrně dařilo epidemii potlačovat.

Na rozdíl od koncentračních táborů byli narození a zemřelí vedeni na civilní  matrice.

Podstatná část zemřelých byla na začátku epidemie pohřbena na křesťanském hřbitově v Mirovicích. Teprve, když převoz zemřelých na tyfus z Letů do Mirovic, tedy cca 10 km cesty vesnicemi na koňmi taženém voze, byl z epidemiologického hlediska nebezpečný, bylo zřízeno pohřebiště v blízkosti tábora.

Mohu říci, že hrob té první části zemřelých na mirovickém hřbitově nikoho z „profesionálních pozůstalých“ nezajímá. Já se na tom hrobě několikrát do roka stavuji, je v sousedství několika hrobů z mé úzké i širší rodiny a už pár let tam leží jeden opršelý plyšový medvídek. Mimochodem, mezi obětmi tábora jsou i příslušníci rodiny, která je vzdáleně a velmi klikatě se mnou nepokrevně spřízněna.

Je paradoxem, že internace v letovském táboře patrně zachránila život některým, protože v důsledku epidemie a karanteny byly odsuny do vyhlazovacího tábora Březinka po druhém transportu zastaveny a „kvóta byla naplněna“ těmi českými Cikány z domovských obcí. Později nebyly odsuny z Letů obnoveny, tábor byl zrušen, část internovaných byla přesunuta do Kunštátu, část se rozprchla a část byla propuštěna.

Mnohé svědecké výpovědi jsou pochybnosti vyvolávající. Např. v táboře nebyla plynová komora, jak někteří svědci uváděli, ono zařízení byl agregát na odvšivování prádla, je diskutabilní, zda internovaní byli „zakováváni do těřkých okovů“, neboť v inventáři bylo pouze několik lehkých poutacích řetízků a stejně tak je na zváženou, zda mohli vězni být mučeni a zabíjeni elektrickým proudem, neboť do tábora nebyla zavedena elektřina.

Fakt si myslím, že si okolo tábora v Letých někdo hraje svoji pravzláštní hru.

Samozřejmě, že tento tábor, stejně, jako přes dva tisíce obdobných nacistických represivních zařízení na území Česka, byla strašná věc a osudy všech perzekuovaných minimálně politováníhodné.

O to odpornější je, že se někteří neštítí z tohoto neštěstí profitovat.

Myslím, že pan Trizuljak by měl zvážit své mentorování z pozice sám sebou proklamované morální veličiny a raději nám vysvětlit, co ho opravňuje vydávat se za ruso- a komunistobijce a příslušníka minulým režimem perzekuovaní rodiny, když jeho otec byl komunisty vyznamenán Státní cenou Klementa Gottwalda za sochání rudoarmějců, dvacet let (padesátá a šedesátá léta) byl vysokoškolským pedagogem, poslancem, vedoucím komunistty řízených uměleckých svazů, signatářem anticharty a zasloužilým umělcem. A sám pan Trizuljak v oněch normalizačních letech vystudoval preszižní vysokou uměleckou školu, a ve skupině svazáckých umělců svým dílem adoroval na výstavách k výročím KSČ a Sovětského svazu vše to, prozi čemu teď tak heroicky bojuje.

Myslím, že v tématu o výše uvedeném by vyprávěl alespoň o něčem, v čem se vyzná.

Jirka B.