Najděte rozdíl !

si vyzkoušeli prd, a ne život v socialismu! Čtyři dny hráli divadlo, a pak se vrátili zpátky domů ke svým chytrým telefonům a kompjúterům. Napadlo některého z nich se něčemu vzepřít, třeba zdobení chatek a vyvěšování praporů? Pochybuji. Ale i kdyby, nic by mu přece nehrozilo. Takovéhle šaškárny nikdy nemohou navodit atmosféru, která v tu dobu panovala, a já je považuji nejenom za zkreslování, ale i zlehčování historie. Na co se zaměří další "kurz?" Studenti si možná pár dní vyzkoušejí, jaké to je být bezdomovcem?

Onen "výlet do časů socializmu" nebere na potaz, že onen režim měl nějaké vnější atributy a vnější obraz a zároveň nějakou podstatu. A obé se měnilo v průběhu času. Jiná byla padesátá léta, jiná šedesátá, jiná sedmdesátá a osmdesátá léta. Kromě toho tvůrci projektu zřejmě v žádné fázy socializmu nežili, takže oblbují svými fantasmagorickými představami. Je to nebezpečné, neboť vykreslují nějaký jednoznačný obraz a tím zastírají, že zlo může vypadat i "krásně". To ostatně vidíme dnes. Zažil jsem všechny fáze socializmu, od krutých 50. let (dokonce jsem se setkal s k smrti odsouzenými v procesu se Slánským, (jel jsem ráno v kočárku do jeslí okolo Pankrácké věznice, když vyváželi na korbě náklaďáku rakve s popravenými), zažil jsem svobodu let 60. i šeď normalizace 70. a 80. roků. Ale to, co popisuje onen článek, to jsem nezažil.Nebyl jsem v ČSM, nebyl jsem V SSM, nebyl jsem v KSČ, přesto jsem vystudoval vysokou školu. Nikdy jsem nezdravil "Čest práci" a neoslovoval nikoho soudruhu, Coca Cola byla v obchodech a vyráběla se v Brně, většina mladých lidí si sehnala bony na džíny, v letech šedesátých byl přístup k světové kultuře (knihy, filmy), od roku 1966 do roku podzimu1969 bylo volné cestování na Západ. V normalizaci to bylo horší jak s kulturou, tak s cestami na Západ, ale kdo měl opravdový zájem, tak se k filmům, deskám i knihám dostal, stejně, jako si neodbytností vytrucoval jak devizový příslib, tak výjezdní doložku. Většině lidí sociaslizmus nevadil, protože měli své jisté a na pro ně dostačující úrovni. Mně nevadilo nějaké materiální strádání, všichni jsme na tom byli +- dostačujícně stejně, nebál jsem se perzekucí, i když jsem v podstatě říkal, co jsem si o režimu myslel, sankce byly jen na úrovni ztráty prémií a šoupáním z pracoviště na pracoviště, rozhodně jsem se permanentně netrápil perzekucemi režimu a strachem z kriminálu. Žil jsem poměrně spokojeně v běžných starostech a radostech, u voleb jsem kandidátku NF škrtal a nejvíce mne štvalo a ponižovalo, že se mne režim oblboval, lhal a snažil se ze mne udělat povolného slouhu. A to se jim u mne nepovedlo. Myslím, že nejvíce na onen režim nyní nadávají ti, kteří jim tenkrát ochotně blbečky dělali.-

Myslím, že každý režim má nějaké atributy a podstatu. Jenže ty atributy jsou pro každého jiné. Vy jste sice vystudoval i bez soudruhování a členství v KSČ, a uznávám, že takových lidí se skutečně našlo hodně. Jenže našlo se i mnoho takových, kteří - navzdory svým schopnostem a vzdělání - zametali ulice. Pravda, nesporným kladem bylo, že Jáchymova se už bát nemuseli. Já jsem normalizaci nezažila, ale měla jsem velice dobré zprávy od přátel a rodičů; například můj táta byl ročník 1920, a situaci pochopitelně viděl z naprosto jiného úhlu. Během návštěvy Československa (s Tedem, v roce 1985) jsem také leccos slyšela a hlavně viděla, a tehdejší situaci bych zhodnotila slovy "rezignovaná nespokojenost a beznaděj." Ano, většině lidí socialismus nevadil, protože nic jiného neznali. Nehledě k tomu, že bez džínů, Coca Coly a banánů se dá docela dobře žít, když je dost chleba a nikdo nehladoví. Ale pustit Honzu na vandr, a on se nám vrátí nakažený pochybnostmi, pokud se vůbec vrátí? Tak to, soudruzi, ne...

Ano, propagandistické oblbování haněním Západu a omezení možnosti poznat Západ na vlastní kůži byla velká chyba a řekl bych zločin, který socialistický režim udělal. Jeden ze zásadních. A to jak proti svým občanům, tak proti sobě. Bez poznání a porovnání kladů a záporů jednotlivých systémů žil československý člověk v nereálných iluzích a vzhledem k systému represí si musel vybrat buď uvěřit a zůstat, nebo uvěřit představám a definitivně "utéct", s minimální možností návratu. Kdyby měl šanci poznání a výběru, mohl si vybrat mezi "základní jistotou socializmu" a mezi možností "rizikové šance amerického snu". Věřím, že mnoho našinců by volilo tu "základní jistotu socializmu". A to i z těch, kteří utekli, neboť mnozí se nevrátili jednak z obav ze sankcí, jednak si nechtěli sobě a okolí přiznat, že "mimo klec" selhali. Já celkem měl možnost Západ zběžně poznat a neemigroval jsem. Ani ne tak pro " jistotu krmení v kleci", ale pro to, že zde mám své kořeny, je to moje země, nevěřil jsem v trvalost socialistického režimu, represe nepřesahovaly pro mne únosnou míru a nechtěl jsem tuto zemi, kterou po staletí zvelebovali mí předkové, opustit a nechat ji v plen těm, o nichž jsem věděl, že nejsou zodpovědní hospodáři. Věřte, nevěřte.