V různých diskuzích o konci války a osvobození republikya se obevilo i jméno generála Kutlvašra. Pro někoho je to jen někdo o kom si nyní přečetl v encyklopediích, pro mne je to reálný člověk. Generál Kutlvašr byl vojenským velitelem povstání na území Velké Prahy pod šifrou velitelství Bartoš. Druhým velitelem povstání byl s šifrou Alex generál Slunéčko, který velel povstaleckým silám mimo Prahu. Oba dva vyznamenali po válce mého dědu nějakou medailí a pamětním listem s věnováním za účast v povstání. U mého dědy na statku se totiž přes válku ukrývali dva důstojníci čsl.armády major Theodor Pokorný, což byl zpravodajec a podplukovník generálního štábu Emil Tarant. Pokorný pak za povstání působil jako člen štábu velitelství Alex a Tarant jako člen štábu velitelství Bartoš. Podrobnosti o tom skrývání neznám, jen vím, že u dědy na statku na venkově periodicky přebývali, a děda je vydával za lufťáky na zdravotní dovolené. Ale asi v té konspiraci děda hrál nějakou roli, když byl od generálů Kutlvašra a Slunéčka vyznamenaný
Jó tenkrát v čtyřicátom pátom
Jó tenkrát v čtyřicátom pátom. Válku jsem nezažil a doufám, že to tak zústane.(Tedy nepočítám-li návštěvy Chorvatska v době trvání občanské války v Jugoslavii a krátce po ni.) Ale o II.světové válce , zvláště na území Prahy a jižních Čech, kde skončila, toho vím dost. Z vyprávění rodičů, předků, známých, literatury, kronik, z pomníčků i z věcných nálezů, které jsme jako děti nacházeli v krajině coby pozůstatky po ustupujících německých vojácích. (V této souvislosti snad jen to, že mi málokdo uvěří, že jako desetiletí kluci jsme po sobě navzájem stříleli ostrou municí z trofejních zbraní, spoléhajíce se ná to, že protivník na mušce se dobře ukryje před našimi střelami.) Píšu 9.5., protože jsem konec války vzpomínat toto datum již od dětství.
Povstání v Praze. Coby dítěti mi prateta vyprávěla, jak chodila s jídlem a dole v Nuslích krmila ruské Vlasovovy vojáky, kteří bojovali za povstání proti Němcům. Nebýt Vlasovců asi by Praha padla 6. nebo 7.května. Jejich podíl na záchraně Prahy a jejích obyvatel je hodně utajovaný. Jejich osud je kontroverzní, ale jejich likvidace je ukázkovou spoluprácí českých komunistů (Smrkovského), a sovětských a amerických orgánů.
Můj tchán bojoval jako šestnáctiletý na barikádě v Podolí. Jeho úkolem bylo zapálit barikádu po polití naftou. Staří "barikádníci" tam poslali kluky, neboť to bylo "o hubu". Nafta nalitá na barikádu, když se tanky rozjely proti ní, samozřejmě nechytla, kluci naštěstí zdrhli a Němci barikádu objeli přes zahrádky za domy a alou na Strakonice k Američanům.
Stávali jsme 5. května na Pankráci u pomníčků, pro někoho to byla formalita, někteří spolužáci stáli u pomníčků svých dědečků a strýčků.
Ostrava: Před lety jsem vyženil nevlastní tchýni. Byla někde ze Slezka. Byla Češka celou válku. Narodila se v ČSR, do školy začala chodit v Polsku, pak se stala obyvatelkou Říše. Dokonce musela být v Hitlerjugend a dost ráda na to vzpomínala. Po válce nenapsala slohové cvičení na téma :"Proč miluji Sovětský svaz". Dostala nedostatečnou a její otec se měl k jejímu přečinu vyjádřit. Napsal těžkou dělnickou rukou do žákovské:"Dcera dobře udělala, Rusové mě okradli!". To bylo tak: Otec-slévač pracoval v Ostravě v hutích s partou sovětských zajatců. Celou válku jim přilepšoval, nosil jídlo a peníze. Od nich se naučil rusky a těšil se, jak přivítá první sovětské vojáky v Ostravě. Pak to přišlo. Cestou do práce v raním šeru uviděl sovětské vojáky postupovat přískoky ulicí k němu. Rozpřáhl ruce a se slovy zdrávstvujtě jim šel v ústrety. Rusové ho zbili a ukradli hubertus a hodinky.
Říčany: Když dcera chodila na gympl, učili se o II.světové válce. I o bitvě o Anglii. Dcera se přiznala, že strýček babičky v bitvě padnul. Paní profesorka dala jejího příbuzného za vzor statečnosti a ochoty obětovat život. Pak ovšem dcera přiznala, že onen vyženěný příbuzný padl jako pilot Luftwaffe a bylo po žížalkách. No, byl to Čech ze Slezka, chtěl létat, československá armáda ho odmítla, Poláci ho vycvičili a Němci povolali do služby. Holt cesty života a smrti jsou mnohdy klikaté.
jižní Čechy v okolí demarkační linie: Vypuklo povstání. Na malé vesnici na hranicích středních a jižních Čech žili občané bez konfliktů s německou "posádkou" několika vojáků, hlídajících železniční trať. Nyní se syn hospodského z hospody, kde byli Němci ukvartýrovaní,rozhodl založit partyzánský oddíl. Odešel za ubytovanými vojáky a nařídil jim, aby odevzdali zbraně. Moc se jim nechtělo, byli to přece jen vojáci. Novopečený partyzánský velitel, který se celou dobu s vojáky kamarádil, byli to všichni sedmnáctiletí kluci, jim začal vyhrožovat, že jim nevrátí klíče od pokojů. Vojáci chtěli odejít domů a potřebovali si vzít s pokolů své věci, tak nakonec zbraně odevzdali. Po vesnici zavlály československé a spojenecké prapory, povstání zvítězilo. Němci si vzali bágly a odcházeli. Velitel partyzánů, Vlastík se jmenoval, otevřel ukořistěnou bednu s granáty a zjistil, že jeden je porušený. Rychle tedy utíkal za odcházejícími Němci, aby mu poradili, co s poškozeným granátem. Němci se vrátili, jeden vzal poškozený granát a hodil ho do řeky. Nastal výbuch. První reakcí vesničanů bylo urychlené odstraňování vlajek. My nic, my muzikanti. Vojáci odešli a partyzáni podřízli sloupy telefonní linky. To byla jejich jediná akce. Přišlo osvobození. Vesnice chtěla telefonní spojení zpět, ale někdo z místních ukradl drát. Asi o 7 let později je v kronice psáno, že nákladem mnoha desítek tisíc bylo slavnostně zřízeno telefonní spojení.
Vedlejší vesnice: Mého tátu, který uměl anglicky, zastavuje džíp spojeneckých vojáků Novozelanďanů, aby je navigoval do Březnice, kde jsou esesáci. Táta s nimi chvíli jel, pak jim ukázal cestu. Za nějakou dobu je potkal, jak ti tři Novozelanďani si odvážejí asi deset esesáků do zajetí.
Podolský most: Američané uzavírají západní konec Podolskho mostu, kudy prchají kolony německých civilistů do zajetí do spojeneckho sektoru. Zadní voj konvoje desítek tisíc civilistů brání němečtí vojáci před Rudou armádou. Američané civilisty uzavřou na mostě, protože jim civilisté přidělávají práci. Civilisté děti, ženy a starci hromadně skákají z mostu do Vltavy, aby se raději zabili, než by padli do rukou Sovětů.
Letovská křižovatka: mezi Milínem a Čimelicemi stojí zácpa 100 000 německých uprchlíků.Mají s sebou majetek. Ve frontě umírají lidé, hlavně děti. Jsou pohřbíváni na Mirovickm hřbitově v hrobě vedle mrtvých z cikánského tábora v Letech. Na konvoj německých uprchlíků nalétávají američtí hloubkaři. Němečtí civilisté nechají majetek na silnici a utíkají s holýma rukama. Na Němci zanechný majetek se vrhají obyvatelé okolních obcí a rabují. Američtí hloubkaři se vracejí a dav pokropí z kulometů. Jsou tam mrtví. V příštích letech budou oslavováni jako oběti boje za svobodu.
Vojáci Rudé armády zajímají několik příslušníků Vlasovovy armády, přivazují je lany za náklaďák, polévají je benzínem, zapalují a hořící smýkají po silnici.
V Čimelicích na záchodě se zastřelil německý generál Pückler, když se mu nepodařilo vyjednat podmínky německé kapitulace Američanům.
Po lesích slídili čeští "povstalci", přepadávali prchající Němce, kteří již zaházeli zbraně, znásilňovali,vraždili a olupovali je. O drahocennosti, o dalekohledy,šperky, peníze, deky a vše, co se hodilo.
Válka je vždycky hrozná.Chtěl jsem ji trochu přiblížit do lidských rozměrů tak, jak to vnímali ti, kteří mi to vyprávěli.
Oběti a hrdinové a zločinci byli na všech stranách. Každého hodnotit a soudit spravedlivě.
Ti jež nyní popírají význam osvobození ČSR Rudou armádou, jsou stejní, jako komunisté, kteří odstranovali za totáče desky na paměť Američanů v Sušici a jinde. Možná, že jsou to dokonce ti samí lidé. A takoví jsou největším nebezpečím.
Jirka B.