Jakpak je dnes u nás doma?
Jakpak je dnes u nás doma?
V dnešním „Pelé mele“ se budu zabývat domácími záležitostmi. Domovem míním rozsah od rodiny po celé Česko.
Na úvod ke „Kauze Čapí hnízdo“. Příslušní a kompetentní právní úředníci shledali, že v kauze Čapí hnízdo nedošlo k porušení zákona. Jsem rád, že v právních věcech rozhodují odborní právníci a ne pouliční lůza. Doba, kdy právní kanceláře obsadila pouliční lůza a právníci se octli na ulici už tady byla a příliš se neosvědčila.
Ovšem nevěřím, že ta pouliční lůza rozhodnutí právníků bude respektovat, stejně, jako nebyla schopna respektovat výsledek demokratických voleb a pokoj si nedá. Holt lůza je lůza.
V druhé části dnešního „Pelé mele“ opět budu reagovat na tvorbu historických blogů panem Trizuljakem. Z jeho poslední tvorby a diskusních reakcí na ni vyplývá, že převažující činností vojáků Rudé armády za II.světové války bylo vraždění, znásilňování a olupování civilistů. Prý má takové i rodinné informace.
Pak ovšem nechápu, když mu rodina předala takovéto informace, proč jeho otec ztvárnil sochu Rudoarmějce na Slavíně, za kterou sklízel komunistické řády a prebendy, jako ušlechtilého bohatýra, jak se zástavou a zbraní v ruce vniká do území nacistického nepřítele a neztvárnil ji tak, jak rudoarmějce nyní popisuje jeho syn pan Trizuljak jr., který za normalizace, coby svazácký umělec Olomoucka, osobně skládal hold Rudé armádě na výstavách k jejim výročím, jako mongoloidního primitiva, který bez kalhot a s penisem v ruce proniká do pochvy doby(i)té ženy?
Neříkám, že vojáci Rudé armády nezabíjeli, neznásilňovali a neplenili, ale to je marginální záležitost válek a dopouštěli a dopouštějí se takovýchto excesů vojáci všech armád. Brutalita a anonymita války v některých lidech probouzí ty nejnižší pudy.
Povyšování takovýchto průvodních jevů na dominantní je zkreslování historie a záměrné šíření protiruské nenávisti, která vychází z a navazuje na géblsovskou nacistickou propagandu.
Ve třetí části dnešního „Pelé mele“ omluva. Slibované reporáže z dovolené nebudou. Ani z cesty po Balkánu, kde jsem se chtěl na Pančič vrhu omluvit Srbům při příležitosti 20. výročí za humanitární bombardování třeba právě tohoto místa, za které jsem, jako občan NATO také formálně zodpovědný. Nebude ani nudný blog „Nuda na nudapláži“. Prostě dovolená letos nebyla, finišujeme s rekonstrukcí baráku a dovolenou oželeli. Tak snad příště.
Nebudou žížaly. Vědci oznámili svůj objev, že mizí žížaly. Tím potvrdili mé obavy, které jsem publikoval někdy před 15 lety v jednom ze svých prvních blogů na BBLN. Tehdy jsem ještě v domnění, že sociální sítě mohou i sloužit, požádal čtenáře o informaci, zda u nich žížaly jsou. Sklidil jsem tenkrát posměch a pochybnosti o mém duševním zdraví, když se zabývám takovými blbostmi. Nicméně jsem si doma tenkrát zasřídil záchrannou žížalí stanici, sbíral po dešti žížaly na asfaltu a doma je choval v kotelně v kontejneru. Pěkně se pomnožily a na jaře šly na záhon. Na zahradě jich máme dost, i když po dešti už pár let žížaly na asfaltu nejsou. Vypadá to jako hloupost, ale nebudou-li žížaly, rapidně se zhorší kvalita půdy, nedostane se do ní humus a voda a půda bude neplodná. A uzavře se bludný kruh, kdy pro nedostatek žížal bude nekvalitní mrtvá půda, což způsobí úbytek žížal, což způsobí další zhoršování kvality půdy. A od nedostatku žížal vede cesta k ohrožení lidstva. Takže proč o tom píšu? Williho může zachraňovat málokdo z nás. Žížalu Julii skoro každý. Zachraňte Julii!
Nejen žížaly jsou v ohrožení, ale i rajčata. Zatím co dosavadní plísně ničící rajčata nepřežila zimu a bivakovala přes zimu na bramborách, nyní se objevila plíseň zimu přežívající ve rostlinných zbytcích a zemi. Možná by nás mohla zachránit tzv. heirloom paradises, staré odrůdy množící se seminky předávanými z generace na generaci. Nějaká „dědičná“ rajčata jsem získal, příští rok jejicj semínka vyzkouším.
Když jsem scháněl informace o heirloom rajčatech, zjistil jsem, že hnutí jejich příznivců je vlastně odpovědí na krásná, trvanlivá rajčata ze supermarketů, která mají jen jednu vadu, jsou bez chuti a bez zápachu, taková neoliberálně jalová, prostě to nejsou rajčata. A tak se lidé napříč kontinenty spojili a podle zásad selského rozumu se vrátili ke starému osvědčenému dobrému rajskému jablku.
Doufám, že návrat ke zdravému selskému rozumu postihne nejen problém rajčat, ale i jiné společenské oblasti.
I další část dnešního „Pelé mele“ se bude týkat přírody. Do našeho mokřadu se nastěhoval skokan hnědý a v okolí mokřadu masivně rostou hřiby hnědé. Co tři dny jich sbíráme na pár metrech našeho minilesa o třech douglaskách, jedné borovice kleči a třech smrcích Pančičových, zvaných omorika tak okolo dvaceti.
Takže naše kořenová ččistička slouží nejen jako čistička hnědé vody, rezervoár dešťovky a přečištěné vody a klimatický buffer, ale i místo, kde se rozšiřuje fauna a flora a u kterého je radost posedět.
Myslím, že příroda si od nás poroučet nedá. Proto je potřeba najít cestu, jak s ní spolupracovat a vycházet.
A to je dnešní „Pelé mele“ celé.
Jirka B.
Diskusní téma: Jakpak je dnes u nás doma?
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.