Jak jsem cestoval za socializmu - závěr a souhrn

29.12.2018 19:17

Jak jsem cestoval za socializmu závěr a souhrn

Blíží se konec roku a já bych měl ukončit seriál článků o tom, jak jsem cestoval za „totáče“. Tímto čistě popisným seriálem reaguji na články v mediích, které tendenčně popisují možnosti cestování za minulého režimu tak, že řečeno jejich slovy, cesta na Západ byla obtížnější, než cesta na Měsíc. Nechť si čtenář udělá vlastní závěr.

V létě 1979 jsem absolvoval třítýdenní cestu s báglem na zádech po Řecku. V zimě poté jsem se seznámil se svojí budoucí manželkou a od té doby až dosud cestujeme převážně spolu.

První společná cesta vedla v roce 1980 do NDR do Berlína „na salát“. V Berlíně byla jakási restaurace, kde se zaplatilo jednotné vstupné a mohlo se konzumovat, tuším, že grilované kuře a k tomu bohatý výběr salátů. Sedli jsme jeden víkend na vlak a jeli. V restauraci nic moc, salát jen mrkvový. Ale prohlédli jsme si Berlín. Dostali jsme se i tam, kam odborářské zájezdy nechodily, do míst, kde Berlínská zeď dělila ošuntělé ulice a domy se zazděnými okny napříč a v ulicích hlídkovali dederonští pohraničníci v bojových Trabantech. Depresivní pohled. Nakoupili jsme u nás nedostatkové zboží, já např.hůlky k běžkám a jeli jsme domů. Atmosféra NDR byla tak ponurá, že se nedivím, že tam vyrůstali podivíni typu Merklové.

Další rok, tedy v roce 1981 jsme vyrazili vlakem se stanem a bágly na zádech do Rumunska. Kdo jel tehdy do Rumunska vlakem, ví, jak dobrodružná cesta to byla. Stání na rumunských mezích, žebrající děti, nájezdy překupníků pašovaného zboží a jejich bitky s policií v uličkách vagonů. Vystoupili jsme v Constantě, pobyli pár dní u moře v Navodari a přes Histrii jsme dál jeli do Jurilovky a přes jezero Razelm na pláž u moře. Tam jsme tři dny hladověli, protože jsme netušili, že pláž je bez jakékoli možnosti nákupu potravin a my přijeli bez zásob. Čtvrtý den nás smetla z pláže bouře a my se zachraňovali na pontonu, který byl vlečen člunem s totálně opilou posádkou metrovými vlnami. Okolo nás se na přetíženém pontonu modlili rumunské matky s dětmi v náručí, rumunští muži se snažili, aby je smrt nedostala střízlivé. Apokalyptické divadlo, zaplať Pán Bůh, že s dobrým koncem. Pak už jen střet s bandou cikánů, stopem náklaďákem přes rumunské stepi,souboj o bochník chleba se smečkou rumunských toulavých psů,opět stop a cesta na korbě náklaďáku s uhlím a nakonec komfortní cesta Dacií s rumunským fotbalovým internacionálem Dumitru Mihalyiem do jeho luxusního bytu v Bukurešti. Odmítli jsme jeho pohostinství a ubytovali se v kempu. Bukurešť jsme poznali z mnoha stránek, jak jako „Paříž východu“, tak také jako slum, kde jsme se zapletli do přestřelky, kdy nás jen těsně míjel muž s řadou otvorů po kulkách napříč jeho zády. Rumunsko byla a je opravdu zajímavá země.

Není divu, že ze rok, tedy v roce 1982 jsme se tam vydali na svatební cestu. Zase pod stan a s bágly na zádech. Přijeli jsme do Mangalie, ubytovali v kempu Zodiac a šli na oběd do restaurace. Žena si objednala kuře, já rybu. Kuře bylo syrové, já si zabodl rybí kost do krku. Jako bonus blízko našeho stolu uložili utopence, kterého právě čerstvě vytáhli z moře. Později, když jsme vyrazili na prohlídku přístavu, zřítil jsem se z mola do moře, takže jsem zbytek dne prožil v mokrém oblečení. Propašované kilo kafe, za které jsme si měli týden žít, jako králové, jsme nakonec ze soucitu dali „ubohé vdově s osmi dětmi“ a ještě jsme jí přidali bombony, propisovačky a žvýkačky. Cestou stopem řidič v zatáčce zabil prase. Jak říkám Rumunsko bylo a je zážitkovou destinací. A to myslím opravdu.

Cesta z Rumunska samozřejmě znasmenala zastávku v Budapešti, kde jsme vždy doplnili v soukromých buticích ve dvorech a patrech činžáků garderobu a v ČSSR nedostatkové zboří, např.džíny, svetry, šampony Melinda, nebo mýdlo Zelené jablko, navštívili Vidám Park, termální lázně, hlavně Romaifurdö a nacpali se čabajkami.a dvoulitrovou Coca Colou  Jednou nás v Budapešti chtěli nechat zavřít a jednou asi patnáct metrů před nás na chodník spadl s mostu panel.

Na další cestu jsme se vydali až v roce 1986 do Jugoslavie. Tentokrát sice také pod stan, ale již autem a s dvou a půl letou dcerou. Samozřejmě, že po všech těch tradičních procedurách a žádostí o devizový příslib, výjezdní doložku atd. Jeli jsme přes Maďarsko, dobře si pamatuji, jak jsme kdesi v kukuřičném poli jižního Slovenska ukrývali do útrob Škody 120 LS pašované valuty. Přes Balaton a Plitvice jsme trajektem dorazili na Hvar, kde jsme ve Vrbosce a Jelze prožili pár dní. Potom trajektem zpět na pevninu a přes Dubrovnik a Bar do Ulcinje a dále na jih až na albánské hranice na Adu Bojanu. A za pár dní opět přes Dubrovník, Mostar, Sarajevo, Maglaj a Budapešť domů.

A pak jsem až do převratu v listopadu 1989 nikam nevyjel. Ne, že bychom nemohli, ale měli jsme jinou zábavu. A ani po revoluci jsem se nedral na Západ s těmi nadrženci, kteří vyráželi podnikovými Karosami od Vídně až po Istambul, aby tam nakoupili čaj ve flakonech od drahých parfemů a pytle ponožek tu bez špičky, tu bez paty.

Vydržel jsem to asi do roku 1991 nebo 1992, kdy jsem pěšky přešel ze Stožce přes Nové Údolí do bavorského Heidmühle, kde jsem navštívil tamní bazén při návštěvě Šumavy.

Takže to je popis mého cestování za totáče. Pokud dobře počítám, vyjel jsem jsem za minulého režimu, ve kterém jsem prožil 37 let, do zahraničí celkem 12x, tedy v průměru každé tři roky. Navštívil jsem Polsko, NDR, Rumunsko, a Maďarsko ze socialistických států, Jugoslavii, což bylo něco napůl a ze zemí Západu Rakousko, NSR, Itálii, Francii a Řecko. Na Východě jsem byl celkem osmkrát, v Jugoslavii dvakrát a v zemích Západu čtyřikrát.

Nemyslím, že by cestování za socializmu bylo nějak obzvláště obtížné. Stačilo jen mít o cestování zájem, usilovat se, dožadovat svých práv, obětovat na cestování prostředky a čas, nebýt nositelem státního tajemství, tedy vojákem, policistou, či vyšším komunistou, nebýt kriminálníkem, či nebýt v otevřeném boji s režimem.

Mí rodiče sebe i mne k cestování vedli a byli ochotni na cestování vynaložit nezanedbatelnou část toho, co vydělali. Já sám jsem o cestování stál a usiloval jsem se. Na vojně jsem se naučil , že „Voják se stará, voják má!“ a tak jsem se v civili staral o to, abych cestoval a to jak na Východ, tak i v patřičných mezích na Západ. A ono to šlo.

Dost mne popuzuje, když nějací poplatní snaživci, či neznalci, co to nezažili, se snaží sbírat body zkreslováním života za minulého režimu. Málokdo, zažil léta padesátá, o kterých nepíšu. Ale od poloviny let padesátých, přes léta šedesátá, sedmdesátá a osmdesátá, která jsem už a ještě při dobré paměti prožil, nebyla běžná nouze, či otevřené násilné perzekuce. To nebylo největší zlo socializmu. Největším zlem režimu bylo lhaní, nucení do lhaní, hraní nedůstojných představení, předstírání a oblbování.

To mne ponižovalo, to jsem nechtěl dělat a myslím si, že nedělal nad míru nutnou. Na rozdíl od mnoha ostatních, kteří se z důvodů své předposranosti vlísávalo režimu více, než bylo nutné, dokonce více, než bylo od nich režimem vyžadováno, či očekáváno. A myslím, že právě z řad těchto snaživých kolaborantů a jejich následníků se rekrutují ti, kteří nyní „hrdinně“ dští černobílý oheň a síru na minulý režim, lžou a chovají se stejně, jako nohsledové totalitních ideologií.

Proti jejich popisu jsem přinesl svůj pohled na možnost cestování za minulého režimu.

Vezměte si z toho, co uznáte za vhodné.

Jsem otevřený polemice v diskuzi.

Jirka B.

Všechny články z tohoto seriálu najdete zpětně na blogu.

 

Diskusní téma: Jak jsem cestoval za socializmu závěr a souhrn

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek