Fotky

28.08.2019 10:55

Fotky

Nedávno jsem navštívil matičku stověžatou Prahu za účelem kontrolní prohlídky na kardiologii skrzevá ten zimní hercšlág, a to s výsledkem chvalitebným. Ale to jen jako uvedení do děje.

Coby vidlák, zaparkoval jsem na periferii a do centra jsem se vydal, coby takřka pražský rezident a držitel zadarmenky 65+, tramvají.

A tam jsem procházel místy, která jsou atraktivní a plná turistů. Na kopci Hradčany, pod nohama vlnky stříbropěnné Vltavěnky, abych vzpomněl i Popelky Bilianové, za zády Tančící dům, no a panoramata, jako kjáva.

Sám jsem kráčel a kochal se nádherou, kterou zde zanechaly „ minulé režimy“.

A najednou „duc“. Dostal jsem direkt doprostřed čela. Nataženýma rukama svírajícíma mobilní telefon. Turista natáčel selfíčko na téma „Byl jsem v Prague a šel jsem po nábřeží!“. A tamhle fotí další „“Já a Hradčana“ a támhle další „Já v popředí Tančícího domu!“. A támhle další a další, individuálně i kolektivně. A to nejen v plenéru, ale i v tramvaji, v metru, v občerstvovně „já a hambáč“.

Mně to připadá fakt příšerné, stavět se (sebe)vědomě před tu nádheru a pro svoji objektivní soběstřednost, neboť já stojím ve středu objektivu, tu krásu devalvovat a vnímat jen jako kulisu. Místo, aby se turisté kochali Prahou, dokumentují, že tu byli. A šup s tím na sítě, ať „přátelé vidí“, jaký jsem globetrotte(l)r.

Vzpomínám na staré dobré časy filmového pásu s omezeným počtem políček, kdy člověk musel vybírat a vážit, co za fotku stojí a co ne. Na kouzla v temné komoře, na vývojku a ustalovač, na praní, sušení, kopírování negativu, zvětšování, další vyvolávání, praní, leštění, sušení. Na ukládání do alb, na prohlížení. Na kouzlo černobílých konzervovaných vzpomínek.

Nové technologie umožňují „bouchat“ fotky po kilech, či spíše megách, pak je všelijak programově bastlit, pak v pětiminutovce slávy ohromovat na sítích a nakonec stahnout gigabajty do kompu a nikdy se k nim nevrátit.

Škoda, je to, stejně tak, jako celá dnešní doba, tak trochu prožitkově bezduše neautentické.

Nefotografuji. Jednak mne nebaví tahat se s hardverem a nerozumím si s ním, jednak mám tradičně před objektivem palec a, a to je hlavní, dívám se a vpečeťuji si obrazy do paměti. Do své paměti, té z „masa a kostí“. A kupodivu tam trvale jsou a dokaži si je vyvolat. A když už ne zcela detailně, tak alespoň pocitově. A to mne baví.

A když jsem to masové „turistické dokumentování“ viděl, vzpmněl jsem si na starý film „Jestliže je úterý, musíme být v Belgii“. Obdobný „travel“ problém. Jen dnes je to moderními technologiemi vytočeno ad absurdum.

A když hudební doprovod, tak Donovanovo  " If It's Tuesday, This Must Be Belgium":

https://www.youtube.com/watch?v=G6iikEhltA8

Jirka B.