Byl jsem na Měsíci o dva roky dříve, než Američani. A opakovaně!
Byl jsem na Měsíci o dva roky dříve, než Američani. A opakovaně!
Samozřejmě, že jsem na měsíci nebyl. Jen tím narážím na nedávno v jakémsi článku o cestování za minulého režimu uveřejněnou informaci, že vycestovat za socializmu na Západ bylo těžší, než cesta na Měsíc.
Vzhledem k tomu, že mně na socializmu vadilo to, že nám lhali, nutili nás lhát a dělali z nás hlupíky a nyní se to samé opakuje za tohoto režimu, chci napsat o cestování za socializmu tak, jak jsem za minulého režimu cestoval já.
Byli jsme běžná rodina bez nějaké režimní podpory, ale ani jsme nebyli v otevřeném odporu. Na rozdíl od oné masy, do které jsme zapadali, měla naše rodina o cestování větší zájem, než bylo v kraji zvykem.
Poprvé jsem hranice viděl a tak nějak pochopil jejich smysl v roce 1957. Bylo mi 5 let a vyšel jsem s tátou z Velké Úpy na Pomezní Boudy, kde byla hranice s Polskem. Byla tam taková dřevěná konstrukce a já jsem se bál jít blíže, neboť někdo okolo řekl, že když vejdeme do Polska, tak nás vojáci chytí a my „půjdeme stavět Varšavu“. A „stavět Varšavu“ jsem fakt nechtěl. „Stavět Varšavu“ znamenalo práci na obnově válkou zničené Varšavy. Co bylo pravdy na tom, že trestem za přechod hranice byly nucené práce, to nevím. Možná někdo ví více a objasní to v diskuzi.
Poporve jsem překročil hranice v roce 1960 také do Polska v rámci tzv. malého pohraničního styku. To znamenalo, že do patnáctikilometrového pásma u hranic se mohlo bez pasu a víza. Z polského pohraničí si pamatuji jen bídu, svrab a neštovice a obce Kudova Zdroj, Klodsko, Dušníky Zdroj.
V roce 1965 byla III.celostátní spartakiáda. Někteří ze školy cvičili, my, co jsme necvičili a chodili na nepovinnou němčinu jsme letěli na tábor do NDR u Havolských jezer mezi Postupimí a Berlínem. Pršelo, byli tam komáři, v jezerech tyfus, naučil jsem se tam pít šnaps, kouřit, pošilhávat po děvčatech a krást v berlínském samoobslužném obchoďáku na Alexandrplacu. A v Cecilienhofu v Postupimi jsme se nechali zavřít přes poledne a rajtovali jsme po židlích a stole, kde Stalin, Churchill a Truman podepsali Postupimskou dohodu, než nás personál dopadl a vyvedl.
V roce 1965 jsem také poprvé vyjel skoro na Západ, k moři do Jugoslávie. Výjezd do Jugoslávie byl podmíněn získáním devizového příslibu, ale tenkrát jsem o tom nějak ještě neměl přehled. Přes Maďarsko jsme jeli na pobřeží Jugoslávie a dolů k Dubrovniku a zpět. Pamatuji si, že Balaton byl mělký, v Sarajevu jsem si stoupl do šlápot Gavrilo Principa, moře jsem poprvé ochutnal ve Slanu a spálil jsem se tam tak, že další cestu rodinným Spartakem jsem skoro nemohl sedět a trenýrky jsem si musel držet daleko od rudého zpuchýřovatělého břicha. Těšil jsem se na jeskyni z filmu Poklad na Stříbrném jezeře, ale na Plitvicích jsem prožil zklamání, když ona jeskyně je hluboká asi jen metr a bylo v ní místo zlata jen hrozně nakaděno. U Plitvic jsem také viděl prvního mrtvého ve svém životě, převrhl se kamion s meruňkami a v kabině stále ještě seděl rozmačkaný řidič.Pamatuji se, jak jsem byl nešťastný z bílého chleba a tak velmi pozitivní je vzpomínka, jak jsme v maďarském městě Mosonmagyarovar koupili štangli uheráku Pick a v Jihlavě kulatý bochník tmavého chleba a všechno to při návratu zbaštili.
A o dva roky později jsem vyrazil poprvé na opravdový Západ. Takže v roce 1967 jsem absolvoval první cestu, kterou vykladači socializmu hodnotí jako těžší a neuskutečnitelnější než byla cesta na Měsíc. Ale o tom příště.
Jirka B.
P.S. Rád bych si v diskuzi přečetl vaše zkušenosti s cestováním za socializmu.
Diskusní téma: Byl jsem na Měsíci o dva roky dříve, než Američani. A opakovaně!
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.