Bolestivé tenezmy rázu kategorického imperativu
Bolestivé tenezmy rázu kategorického imperativu. Do češtiny přeložena popisuje předchozí věta situaci, kdy se střeva sevřou v bolestivé křeči tak, že je nutné všeho nechat a vyhovět jejich potřebám.
Ta situace se mi vybavila, když jsem viděl se zvednout poslankyni Němcovou při inauguračním projevu prezidenta Zemana a ruče spěchat ze sálu. Šlo zřejmě o hromadnou alimentární otravu, neboť vzápětí se zvedlo pár dalších poslanců, senátorů atd. a také spěchali ze sálu.
Pokud bych byl hygienikem, zaměřil bych se na pohostinské zařízení Márnice, kde se ve smutečním ohávení před inaugurací posilovali členové společenství TOP 09. Možná bych se i zaměřil na to, zda to nebyla úmyslná otrava. V naší historii je známý jeden podobný atentát, tzv.chlebíčková aféra, kdy sedmička proněmeckých pronacistických aktivistických novinářů, která chtěla donutit protektorátní vládu k explicitnímu odsouzení vlády exilové, byla otrávena na schůzce s předsedou protektorátní vlády Eliášem tyfem infikovanými chlebíčky, přičemž kolaborant a proněmecký exponent Lažnovský zemřel.
Odchod Němcové i „mužů v černém“ byl později vysvětlen jako protest proti obsahu Zemanova inauguračního projevu, ale já jsem nepostřehl nic, co by zadalo důvod k takovéto protiprojevové reakci.
No možná, že důvodem odchodu opravdu nebyly ty „bolestivé tenezmy“, ale pak to byla předem připravená teatrální provokace, ex post rasantně, leč vágně ospravedlňovaná nedůstojným Zemanovým projevem.
Neslyšel jsem projev on-line, proto jsem si ho poslechl v klidu ze záznamu, abych posoudil, zda prudké odsudky projevu byly oprávněné. Můj závěr je, že projev měl osnovu, systém i logiku, byť byl pravdě odpovídající obsah podán typickým Zemanovským stylem. Myslím, že teatrální extempore Zemanových oponentů by přišlo, i kdyby prezident mluvil jako Jan Zlatoústý a obsahem by byla pilná práce všech. Holt zadání razantně a viditelně odsoudit prezidenta a vládu se musí plnit.
Další část dnešního „Pelé mele“ věnuji petici „Milion chvilek“, požadující odvolání premiéra Babiše z jeho postu. Dostali jsme domů výzvu, abychom se podepsali za odvolání, na emailu rovnou ze dvou stran. Možná, že si rozvrátím dlouholetá přátelství, ale pod tuto petici se nepodepíšu. Hnutí ANO, jehož je Babiš lídr, výrazně vyhrálo svobodné a demokratické volby a já tento výsledek respektuji. Tuto petici, která se sice vydává za občanskou akci, považuji za jeden z dalších destabilizujících útoků na chod a vývoj státu, které vyvolávají síly, které nenaplnily své ambice a u voleb více méně neuspěly. Tak se chtějí vrátit k moci a korytům pomocí posluhy silám, které se do stavu světa zapsaly nejrůznějšími „barevnými revolucemi“, či „Majdany“. Nestojím o rozbití státní struktury, nestojím o občanskou, lokální, ani globální válku, nestojím o krev a mtrvé. Nechci být užitečný idiot, proto nepodepíšu. A každý, komu je petice k podpisu předložena, by se měl nad důsledkem svého signování zamyslet. Tady nejde o žádný bezvýznamný džouk.
V dalším tématu dnešního „Pelé mele“ bych se chtěl zamyslet nad tím, zda osobní prožitek nějakého aktu dává u dvou stejně „vybavených“ jedinců větší oprávnění k validnějšímu hodnocení onoho aktu. Konkrétně, zda prožitek např. období reálného socializmu člověkem, který ho prožil, mu dává větší oprávnění k jeho hodnocení, než u jedince, který toto období zná pouze zprostředkovaně. Já si myslím, že ano. Prožitek ničím nenahradíš.
Obecně bych řekl, že rovnost v hodnocení nastává až u událostí, které se dají u obou jedinců posuzovat podle stejných historických pramenů.
Například u mne je taková hranice někde s koncem 19.století, neboť jako dítě jsem mohl vstřebávat bezprostředně osobní prožitky ještě konce 19. století a první půle 20.století od svých prarodičů a rodičů a od poloviny 20.století z prožitků mých. Jedinec nyní dvacetiletý má hranici někde v polovině 20.století, kterou pamatují jeho prarodiče. Takže rovnocenné hodnocení historie, neovlivněné přímým, či bezprostředně zprostředkovaným prožitkem je pro mne a pro dvacetiletého jedince doba konce 19.století. Narazil jsem na tento problém v nějaké diskuzi, zda ti, kdo žili v reálném socializmu, mají větší oprávnění toto období reálně hodnotit, než nynější mládež. Jsem přesvědčen, že ano, a to i z toho důvodu, že popis té doby tak, jak ho mnozí tvůrci „obecného názoru“ právě podávají mladé generaci agravovaně a zkresleně, mnohdy neodpovídá skutečnosti, kterou jsem prožil. A to považuji za nebezpečné.
A ještě slovo ke čtenářům: Moje články na tomto blogu denně čte v průměru něco málo přes 100 unikátních čtenářů a ti otevřou v průměru přes 600 stránek denně. To pro mne znamená, že návštěvnost a čtenost je na blog osamělého vlka dobrá. Je ovšem zarážející, že nikdo ze čtenářů v diskuzi nevyjádří svůj názor na publikovaná témata, a to ani kontroverzní, ani podpůrný. Nemohu, než vzpomenout úsloví: „Kdo se bojí, sere v síni!“. A při takovém množství to tedy v síni musí vypadat.
A to je dnešní „Pelé mele“ celé.
Jirka B.
Diskusní téma: Bolestivé tenezmy rázu kategorického imperativu
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.