Žiješ. Vzpomínáš?

23.05.2016 19:21

Žiješ. Vzpomínáš?

Myslím, že tento reklamní slogan nedávno rozebíral jeden dle mého názoru příšerně hloupý ťulpas na jednom z příšerně směšných webů, ze kterého mne také vyhodili. Toto povídání je ale na stejné téma zcela náhodné a nikterak onen článek onoho blogera na onom blogu netečuje.

Téma jsem si zvolil proto, abych v řadě témat, řekněme, o politice, udělal pauzu.

S odchodem do důchodu jsme započali s realizací několika projektů, takže jsem se stal šotkem hobby prodejen. V mém blízkém okolí je jich nejméně šest a navštěvuji je tak často, že mne tamější personál zná. Někde přede mnou prchají, někde mne zdraví, v jednom oddělení barev, laků a fermeží mne oslovují „miláčku“, včera jsem na dotaz prodavačky, zdali něco hledám, odpověděl, že manželku a ta odbornice na zboží železářské mi podala informaci, že na konec regálu a doleva. Manželka tam za tím rohem opravdu byla.

Zrovna tento řetězec prodejen se prezentuje reklamou „Žiješ. Vzpomínáš?“. Takový neforemný naháč mého klonu se  virtuálně řítí svahem a bez ohledu na utrpení střetu s různým podkladem, který mu dře v detailu zabírané ruce, nakonec vyrve zcela reálně jakýsi kořen, který mu překáží ve výkopu.

Kdo se nikdy manuálně nerval v potu tváře s přírodou, ten těm emocím a reklamě a sloganu neporozumí. Mně byl emocionálně jasný již od začátku.

Od včerejška té ruce zaťaté do podložky a sloganu „Žiješ. Vzpomínáš?“ rozumím jednoznačně i racionálně.

Nakoupili jsme potřebné a nakládali věci do auta na parkovišti. V kufru již jsme měli dveře inerierové osmdesátky levé, mezera mezi auty byla úzká, proto jsem se při nakládání drobností za přední sedadlo z boku uchopil hrany otevřeného kufru.

Žena do kufru naložila to, co nesla a razantně zabouchla víko. Dělníci ze  Škodovky pracují precizně a mezera mezi víkem kufru a hranou karoserie je takřka nulová. Do té mezery mi zacvakla tři prsty levé ruky.

Jak říká úsloví, oněměl jsem bolestí a v němém úžasu jsem mlčky sledoval ženu, jak si odchází sednout za volant, neb si mého zacvaknutí do pasti nevšimla.“Otevři ten kufr!“ zasípal jsem po chvíli a žena mi s úžasem otevřením kufru prsty uvolnila. Tři prsty byly nejdříve bílé, potom rudé, dále modré, zelené a nyní je mám černé. Na jejich koncích mám takové bambulky, jako má gekon. Počítám, že v současnosti zelenočerné nehty budou odrůstat cirka rok.

Od včerejška vím, že ta ruka na bilbordech zaťatá do podložky, není nic imaginárního, ale zcela reálného. I to podotknutí „Žiješ. Vzpomínáš?“. Ano, pokaždé, když ten bilbord či spot vidím, si vzpomenu na tu bolest ruky zavřené ve škvíře škodovkové zádě na parkovišti před Hornbachem a jsem rád, že žiju. Žiju a vzpomínám.

A teď ještě takový epilog. Jako bolestné mi chtěla žena nabídnout jakoukoli zmrzlinu dle mého vlastního výběru. Vybral jsem si kostku extra smetanové Ruské zmrzliny. A teď se do mne konečně můžete opět pustit, že jsem profláklý rusofil, placený agent  zmrzlinových oligarchů a odkopaný politický trol. Ale ta Ruská znrzlina měla opravdu nejlepší poměr ceny, kvality, množství a chuti.

Jirka B.

Diskusní téma: Žiješ. Vzpomínáš?

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek