Ta je! Pardon, taje.

29.01.2021 15:29

Ta je! Pardon, taje.

Venku taje. Do sněhového přídělu minulých dnů prší. Venku je kluzká břečka. Kdo není masochista, nevychází. Kdo není sadista, ani psa by nevyhnal.

Shrabal jsem sněhovo-vodní břečku s chodníků okolo domu, s veřejného chodníku okolo plotu a odházel jsem nahrnuté bariery okolo auta na ulici, neboť odpoledne musím na nákupy, zatopil jsem v krbových kamnech, nalouskal ptákům na krmení ořechy, mimochodem, na krmítko nám, kromě jiných ptáků, chodí i šoupálek dlouhoprstý, založil na oběd podle hesla „masochista maso chystá“, oběd se vaří a tak zasedám k počítači, abych něco napsal. A protože venku je hnusně a v chaloupce dobře u kamen, nebude to nic aktuálního, to si nechám na pondělí, ale bude to takové vzpomínání a povídání.

Nedávno jsem položil lingvistický dotaz týkající se toho, co dělá spasitel v přítomném čase. Děkuji za odpovědi v diskuzi. I dnes se bude týkat povídání gramatického problému a bude to s příběhem. (Ale až za chvíli, momentálně jsem si promnul oko prstem, kterým jsem před chvílí mnul chilli papričku do poledního pokrmu, takže teď jsem poněkud vizuálně hendykepován. Takže pokračování bude, až to přejde.)

To bylo tak: Kdysi dávno, už to bude třicet let, jsme vyrazili, tuším, že ještě, do Jugoslávie a dostali jsme se až na jih do Černé Hory, konkrétně do Baru.

Už usídlení tam bylo dobrodružné. Chtěli jsme do kempu, ale před kempovní branou nás uchytila starší Černohorka, která vypadala jako starší Černohorka, tudíž trochu nepřizpůsobivě a zlákala nás na privát. Vzali jsme jí do auta a ona nás navigovala z města ven přes železniční trať Bělehrad - Bar kamsi do vnitrozemí, kde řídla zástavba a pokud nějaká byla, tak značně zdevastovaná černohorským zemetřesením v roce 1979, až mezi kukuřičnými poli jsme konečně dojeli k opuštěnému domku na samotě. Kde byl Bar a kde jsme byli my?! Bylo mi jasné, že jsme naivně naletěli, jen jsem nevěděl, zda nám jde jen o majetek, nebo o život.

Vystoupili jsme a paní nás zavedla do světnice, kde na posteli umírala její teta. Umírající tetu vylifrovala někam pryč a nás nastěhovala do ještě teplé postele. Trochu jsme se zdráhali, ale jelikož už jsme zaplatili předem, moc to nepomohlo. Co nám psychycky pomohlo, bylo zjištění, že když se umírající teta dozvěděla od domácí, že před kempem šmelí autobus Poláků se skládacími deštníky, zázračně ožila a jako čečetka vyrazila těch pár kilometrů, aby si také nějaké opatřila.

Nakonec jsme tam bydleli docela v pohodě, skamarádili se jak s domácí, tak s jejími dospělými dětmi, které měly všechny vysokoškolské vzdělání a zastávaly vysoké akademické posty na černohorských univerzitách, jeden byl lékař, druhý veterinář, dcera filosofka.

A tady se konečně dostáváne k onomu linguistickému problému. Okolo domku byly záhony a těmi záhony se proháněly želvy. Žádné domácí mazličky, ale normálně divoké želvy. Dokonce, když jsme odjížděli, museli jsme v Baru uprostřed města čekat, až se přes ulici přesune jejich kolona. A kdo ví, jak rychle chodí želvy, umí si představit, že to trvalo.

Po pár letech jsem příhodu se želvami přes cestu vyprávěl v práci a sklidil jsem podiv, či posměch za to, že jsem použil slovní spojení „stádo želev“. Někteří se mi vysmáli, že se říká „želv“, nikoli „želev“. Mně 2.p., č. mn. „želev“ připadlo normální, jiným ne. Prý „želv“.

Zatelefonoval jsem na poradnu pro jazyk český a tam paní také tvrdila, že „želv“. Tak jsem začal argumentovat, že „okolo pelotonu želev jelo auto plné řepných bulev a řidič mi spílal do kurev“. Tak jaký že je rozdíl mezi želvou, bulvou a kurvou? To paní z poradny nevěděla, ale trvala na „želv“ a posléze urychleně zavěsila.

Střih. Opět uběhlo pár let, starší dcera někde uprostřed gymplu se nacházela na školním výletě. Jelikož hrála vrcholový (v národním měřítku) golf, jeli jsme pro ni do chatového tábora, kde byli ubytováni, aby druhý den stihla turnaj. Než se dcera sbalila, povídali jsme si uprostřed tábořiště nořícího se do večerní tmy u plápolajícího ohniště s pedagogickým dozorem dvou češtinářek a jedné tělocvikářky. Chovanci již měli po večerce a tak byl na pokec čas. Předhodil jsem svůj problém s genitivem plurálu „želev“ a začala se gradující debata. Dcera už dávno stála připravena k odjezdu vedle nás a z oken chatiček se gebily tváře gymnaziálních puberťáků, dobře se bavících výkřiky pedagožek, které se nesly od ohniště do tmy. „Želv!“, „Kurv?“, „Kurev!“, „“Bulv!“, „Bulev“, „Kurev!“, „Želev?“, „Želva!“, „Bulva!“, „Kurva!“.

Rozloučili jsme se, nastoupili do auta a odjížděli do noci. Tábořištěm se od ohniště noční tmou nesly pomalu se vzdalující výkřiky třech pedagožek. „Kurva! Bulva! Želva! Bulev! Kurev! Želev! Bulv! Želv! Kurv! Kurva! Bulva! Želva! Bulev! Kurev! Želev! Bulv! Želv! Kurv! Kurva! Bulva! Želva! Bulev! Kurev! Želev! Bulv! Želv! Kurv!“

Tak jak to vlastně je?

Zdraví a přeje zdraví

Jirka B.