Písničky z dob, kdy jsem toho měl více před sebou, než za sebou

27.11.2020 18:56

Písničky z dob, kdy jsem toho měl více před sebou, než za sebou - 1. pokračování

V tomto kovidovém čase je přece jenom dosti omezený přístup k novým vjemům, tudíž je minimum nových zážitků, nových témat. Ale zase je o to více času vzpomínat. Rozhodl jsem se tedy zavzpomínat na písničky, které mne provázely životem v dobách, kdy jsem toho měl více před sebou, než za sebou.

Nečiním si ambice na nějaký kompletní, či komplexní chronologický, či tématický soupis. Budou to jen chaotické vzpomínky na skladby, které mne nějak při putování životem v dobách mého mládí „cvrnkly do klobouku“.

Narodil jsem se krátce po polovině minulého století, takže jsem ještě stihl tzv. 50. léta. Dokonce jsem se potkal s protagonistou tehdejšího režimu Rudolfem Slánským. 3. prosince 1952 ještě za raní tmy mne vezla maminka do jeslí okolo Pankrácké věznice, odkud právě na korbě náklaďáku vyváželi rakve s těly popravených z procesu Rudolf Slánský a spol.

Já si to samozřejmě nepamatuji, ale mohl bych tu dobu připomenout písní, která mne provázela ještě mnoho dalších let, buď jako budovatelský hymnus, nebo v podobě znělky rozhlasových novin. Jakmile večer v 19 hodin zazněla z rádia, musel jsem vykročit levou nohou do postele za zvuků písně "Kupředu levá" .

evá“. A protože zaslíbenou zemi museli budovat muži a ženy bez zbytečného lenošení, pracovní doba mých rodičů začínala časně, tudíž jsem musel vstávat na cestu do jeslí a posléze školky již dlouho před šestou a při tom mne povzbuzovala denodenně za každého režimu optimistická Jarmila Šuláková s BROLNem písněmi, které jsem soukromě nazýval „kozími zpěvy“. No, posuďte sami, co mně bylo do toho, že si ta paní Šuláková o sobě myslela, že "A ja taká dzivočka".. Dá se toto poslouchat v pěti letech v 5 hodin 30 minut ráno? Je zajímavé, že mne Jarmila Šuláková týrala svými písněni ještě dalšího půl století.

Nebyly ale jen písně budovatelské a lidové. Byly také písně taneční. Jako jednu z prvních jsem z rádia vzal někdy v pěti , šesti letech na vědomí slowfox v podání Věry Rackové a orchestru Karla Vlacha „Kéž, lavičko, kéž bys promluvila“.  Tato písnička byla později interpretována ještě mnoha dalšími zpěvačkami od Simonové po Kubišovou, ale mne nejvíce vzala ta první od Rackové. Možná proto, že tenkrát jsem plně neporozumněl textu a domníval jsem se, že ta paní zpívá „ Kéž, hlavičko, kéž bys promluvila“.

No, byl jsem v té době ještě malý chlapec, takže jsem měl mýlit se nárok.

A když jsme u toho malého chlapce, mohl bych dnes skončit další známou skladbou oné doby, která se vymykala budovatelským a lidovým, tedy na závěr bych dnes mohl připomenout „Blues pro malého chlapce“, který zpívala „první dáma českého jazzu“ Vlasta Průchová.

S paní Vlastou Průchovou a jejím manželem lékařem a také hudebníkem MUDr. Janem Hammerem jsem měl příležitost se osobně setkat a hovořit jeden večer někdy koncem sedmdesátých let, kdy jsem byl z protekce účasten takového soukromého jamm session českých špičkových džezmenů, který se postupně po půlnoci přesunul z nábřežního Parnasu na Národní třídu do Reduty. Takže jako vzpomínku na ten „docela všední obyčejný den“ uvádím ono "Blues pro malého chlapce“. 

No a to by bylo pro dnešek o písničkách z dob, kdy jsem toho měl více před sebou, než za sebou, všechno. Snad se vám alespoň trochu líbily a příště možná zase nashledanou.

Zdraví a přeje zdraví

Jirka B.