Písničky z dob, kdy jsem toho měl více před sebou, než za sebou (6.pokračování)

19.03.2021 19:07

Písničky z dob, kdy jsem toho měl více před sebou, než za sebou (6. pokračování)

Nepamětníkům může vrtat hlavou, kterak jsme mohli znát v dobách „železné opony“ světové šlágry, později hity, když jsme žili v režimu tak represivním, jak nyní slýchají. Inu, prozradím tedy své zdroje, skrze které jsem se s touto pokleslou západní hudební kulturou seznamoval.

Jedním ze zdrojů, alespoň už v době, kterou jsem vědomě mohl obsáhnout, to znamená od přelomu 50. a 60. let, bylo vysílání stanic Československého rozhlasu a Československé televize. Nejprve to byly skladby převzaté a opatřené tuzemskám textem, později od začátku 60. let to byly i skladby originální. Zdrojem bylo v rádiu hlavně Mikroforum a hitparáda Houpačka, ale i běžně zařazované skladby v pořadech, v šedesátých letech ČST běžně vysílala hudební soutěž Velkou cenu Eurovize, koncerty MIDEM z Cannes, či festivaly např. ze San Rema a podobně. Čas od času v ČSSR koncertovali i světově proslulí muzikanti, orchestry, či skupiny. To byl kontakt se světem populární hudby celkem oficiální.

Neoficiální kontakty ze světem hudby jsem měl při poslechu desek a pásků po kamarádech a při kytarové produkci písniček na mejdanech, nebo u táboráků. Desky se všelijak získávaly ze Západu od příbuzných a známých, přicházely mnohdy potrhané od celníků, vozily se z dovolených na Západě, či se některé daly koupit v kulturních stáncích některých zemí socialistického tábora, např. v Polské kultuře na Václaváku. Původ mg pásek byl podobný, nebo to bývala xtá kopie záznamů záznamů ze zahraničních medií. 

Zahraničními medii myslím všelijaké hudební relace „štvavých vysílaček“ typu Svobodná Evropa, Hlas Ameriky, BBC a podobně, ale hlavně specializované hudební stanice, z nichž nejznámější a nejposlouchanější bylo Radio Luxemburg, zkráceně Laxík a AFN, stanice vysílající pro americké vojáky v Evropě z (také) Mnichova, zkracovaná Mjůnyk. Později přibyly i poměrně bizarní pirátské rozhlasové hudební stanice, které vysílaly ilegálně z lodí zakotvených v Severním moři a v Lamanšském průlivu, které se jmenovaly Radio Carolina a Radio Veronica. Ale to byl spíše takový obtížně naladitelná bizar.

Ty průkopnické české verze západních šlágrů asi nebudu konkrétně uvádět, protože v začátcích mého vnímání jsem je nerozlišoval. Ale uvedu jako příklad jednu písničku, která obsadila 8. dubna v roce 1968 2. místo na Velké ceně Eurovize. Cliff Richards a Congratulations. 

A již za 4 dny zpíval 11.4.1968 Václav Neckář písničku "Jak se tak dívám". Jak to bylo s autorskými právy, to by mne fakt zajímalo.

Co se Velké ceny Eurovize, což v dobách zlatých šedesátých byl stroj na hity, ne taková srajda, co nyní, první písničku, která pro mne vzešla z vítězství v této soutěži, byla písnička "Non Ho Léta", kterou zpívala v roce 1964 Gigliola Cinquetti. 

V další ukázce nám vítězka ročníku 1965 France Gall v písni „Poupeé de cire, poupeé de son“ dokazuje, že lze vyhrát prestižní soutěž i se zpěvem trvale pod tónem.

V roce 1966 zvítězil písní „Merci cherie“ Udo Jürgens . Chtěl jsem zařadit jeho děkovačku po vítězství, kdy při opakování zpívá nikoli Merci cherie, ale Merci jury (Děkuji, poroto). Záznam jsem nikde nenašel.

Dalším hitem vzešlým z této soutěže je Loutka na niti, neboli Puppet On A String, kteroužto píseň zpívá Sandie Show.  Postava zpěvačky je zde zabírána v takzvaném americkém plánu, tedy od kolen výše. Proč? V určité fázi záznamu nalezneme odpověď v odraze v zrcadle. Pamětníci vědí, že Sandie Show zpívala bosa a její neobutost pořadatelům vadila při určité noblesnosti soutěže, která probíhala toho roku ve Vídni v císařském Hofburgu.

V roce 1968 se soutěže také účastnil Karel Gott, který tehdy reprezentoval Rakousko s Jürgensovou písní „Tausend Fenster“.  No, nevyhrál.

Poslední písničku, kterou si spojuji s Velkou cenou Eurovize, byla písnička „Save Your Kisses For Me“ od britské skupiny Bratherhoods Of Mann z roku 1976. Byl jsem tou dobou na vojně a v Košicích, takže moje emoční rozkolísanost v té době mne omlouvá za přítulnost k tomuto titulu, přestože tou dobou už šla tato písňová soutěž kvalitou do kopru.

Tento seriálek je svojí dramaturgií absolutně nesystemtický a vychází z osobních pocitů a vkladů. Takže si mohu dovolit poněkud dlouhé zaseknutí u jedné písňové soutěže, která byla jedním ze zdrojů kontaktů se šlágry a hity světové popmusic. Další zdroje tedy odložím na příště.

A na samý závěr chci všem divákům popřát krásný den písní jugoslávské skupiny Dubrovački trubaduri „Jedan dan“, která taktéž zazněla na Velké ceně Eurovize v pro mne úžasném jaru 1968.

Zdraví a přeje zdraví

Jirka B.

P.S. Doufám, že  se konečně najdou tací, kteří přispějí do diskuze postřehy, vzpomínkami, hodnocením.

J.B.