Písničky z dob, kdy jsem toho měl více před sebou, než za sebou (3.pokračování)

08.12.2020 19:42

Písničky z dob, kdy jsem toho měl více před sebou, než za sebou (3.pokračování)

Někdy na přelomu let padesátých a šedesátých vládla u nás doba galošová.Opravdovým módním hitem byly takové gumové prezervativy na nohy zvané galoše, které se natahovaly přes obuv, u dětí většinou přes bačkorky, u dospělých patrně přes normální obuv, neboť si neumím představit, že se ženy, či muži v práci vyzuli a pracovní dobu trávili v domácích meltonkách.

Byl to opravdu nepostradatelný módní doplněk té doby, na galoše se stály fronty, pamatuji se, jak jsem stál s maminkou někdy v roce 1958 frontu v Domě módy na Václaváku a jak lidé od pultu odcházeli šťastní s galošemi v krabici od bot v náručí. Tehdy galoše měl takřka každý.

Galoší byly dva druhy. Jedny byly na zip vepředu na nártu a byly lemovány kožíškem, druhé byly s takovou skládací chlopní a ty se zapínaly velmi bolestivým stiskem druku na vnějším kotníku. Barva původních galoší byla šedá. A protože je nakonec měl každý, získala si tato obuv přezdívku „šedý mor“. Později byly galoše vyráběny i v barvě hnědé a černé. Některé vzory byly hladké, některé vrapované. Jako exkluzivní model byly do sortimentu zařazeny galoše krémově bílé, které byly nazývány “pařížanky“.

Proč o galoších píši? Protože doba galošová, zvláště její konec v prvních letech šedesátých se tak nějak kryl u nás s dobou čárlstonovou, s její druhou vlnou. Takže dnes vzpomenu pár charlestonů z té doby.

První bude veliký tehdejší hit Edity Štaubertové „Babičko, nauč mne charleston“.

Druhý, vlastně první pořadí ale Edita Štaubertová zpívala jiný čárlston „Charleston v pekle“ 

Teď trochu odbočím od čárlsonu k Editě Štaubertové. Myslím, že už není až tak v povědomí, tak připomenu její dva tehdy dost výrazné šlágry s přesahem do dnes. Prvním je česká verze americké country „Zlaté střevíčky“. 

K dalšímu Editinu šlágru mám osobní, velmi hořkou a ulpívající vzpomínku. Jedná se o vzpomínku pouťovou. Matějská pouť se v Praze v letech mého mládí několikrát stěhovala a tak se v jednom období mezi Dejvicemi a Fučíkárnou na pár let ocitla na pankrácké Bitevní (nyní Vítězné) pláni. Jako čerstvý týnejdžr, možná, že ještě ani ne, jsem se tam ztláskal cukrovou vatou a šel jsem na řetízkáč, který, když se roztočil, tak mi neudělal dobře. A tak jsem se točil a zvracel a zvracel a točil, kdo se v okolí neschoval, toho jsem poblil a k tomu mi kolísavě, jak jsem se přibližoval a zase vzdaloval pouťovému amplionu, zpívala Edita Štaubertová píseň „Dominiku“. Do smrti na to, jak mi bylo zle, nezapomenu! 

V klipu této písně, kterou v originále nazpívala belgická jeptiška s tragickým osudem Luc Gabrielle, sice zpívá Edita Štaubertová, ale exhibuje Jana Pavlová, kterou jistě znáte ze „Starců na chmelu“.

Vzpomínku na Editu Štaubertovou dnes zakončím, abych nekončil eklhaft historkou, dalším jejím hitem, tedy šlágrem, jak se tenkrát říkalo, písničkou „Náhodou“  .

Ale dosti bylo vzpomínání na Editu Š. Vrátím se zpět k dalšímu charlestonu té doby. Byl jím remake amerického charlestonu „Yes, sir. That´s my baby“ otextovaného V+W pro jejich Vest pocket revue z roku 1927 a v roce 1961 nahraného orchestrem Karla Vlacha a nazpívaného dvojicí Šašek a Vostřel s názvem „Že se nestydíte“. 

No a to už zase evokuje vzpomínky na divadlo Rokoko a jeho hudební éru ve vrcholných letech šedesátých.

Takže snad o té někdy něco někdy příště.

A dnes už je čas na konec vzpomínání na dobu a na písničky času galošového, kdy jsme si vyvaklávali kotníky nejen nošením nepevné obuvi, ale i záměrným vikláním kotníků v rytmu charlestonu.

Zdraví a přeje zdraví

Jirka B.

P.S. Byl bych rád, kdybyste podpořili mou paměť v diskuzi. Víte snad někdo, co nosili dospělí do galoší a o kolik čísel musely být galoše větší, aby se tam noha obutá v čemsi vešla?