Navštivte Rumunsko, dokud je (kapitola šestá)

28.10.2016 22:41

   Kapitola o tom, kde a jak zeměkoule ulevuje svojí plynatosti a končit budeme vděčným potvrzením pravdy, že medvědi nevědí, že turisti nemaj´ zbraně.

   Když jsme se jednou za mlada vraceli vlakem z Rumunska, rychlík zastavil na mezi někde u Predealu, otevřel jsem okno a díval se ven. U moře ještě zuřilo třeskuté léto, ale tady v horách již byl docela chladný podvečer počínajícího podzimu. Ve vzduchu se vznášel dým spáleného dřeva z komínů horských stavení, slunce mizelo za hradbou hor a osvětlovalo sinajský kříž na vrcholku hory Omu. Nezapomenutelný okamžik. Tehdy jsem si řekl, že se sem musím ještě někdy vrátit. A tak jsem Sinaiu zařadil jako cíl sedmého dne naší letošní cesty.

   Vyrazili jsme z Corbu na Navodari a v Ovidiu najeli na dálnici směr Bukurešť. Do Bukurešti jsme letos neměli namířeno, ale je málo jiných možností na překonání Dunaje zpět na jeho levý břeh, než most u Fetesti. Tento most, lépe soumostí, překonává kromě dvou ramen Dunaje i kanal Dunaj – Černé moře, který je součástí transevropské plavební trasy Rýn- Mohan- Dunaj, která spojuje přístavy Rotterdam na břehu Severního moře s Konstancí na břehu Černého moře.

   Kanál Cernavoda - Konstanca je stavba socialistického Rumunska, postavená mezi lety 1949-1987 hlavně tlakem rumunského prezidenta Ceausesca, kterého dva roky po skončení stavby rumunští vojáci revolučním vojenským tribunálem za pár minut odsoudili k smrti a rychle odpráskli u zdi kasáren v Targovišti. Zbylo po něm hodně užitečných děl, která nejenže předběhla dobu a pozvedla Rumunsko, ale jsou užitečná i pro celou Evropu. Holt někdy je spravedlnost nejen slepá, ale i blbá.

Tato fotka je z loňska, ale mosty se celkem v čase nijak zvlášť nemění a tak ji použiji. Kromě dvou proudů silnice nese most ještě železniční trať.

      Po pár desítkách kilometrů jsme sjeli z dálnice a vydali se směrem na Slobozii, Buzau a Bercu.

      Na silnici jsme, tak jako ostatně všude v Rumunsku, potkávali koňské povozy. Využívání koňských povozů je praktické, ekologické a rozhodně sympatické.

Většinou to byly povozy o jedné koňské síle.

       Hustota provozu koňských povozů mnohde konkuruje dopravě automobilové.

 

Občas má povoz koňské síly dvě. Modely vozů však jsou ve všech případech stejné.Takový kříženec valníku a fasuňku s přední otáčivou nápravou na balonových, nikoli už loukoťových kolech.

      Některé povozy mají alternativní pohon oslem.

A zde vrcholí sklizeň kukuřice za pomoci tahače o jedné oslí síle.

   Je patrné, že tento způsob dopravy osob i nákladu je v rumunské národní kultuře hluboce zakořeněný. Je jisté, že velká část obyvatel Rumunska má ke koním a povozům blízko, tak jak je to u historických kočovníků zakódováno v genech. Také rumunské cesty jsou na tento způsob dopravy vybaveny infrastrukturou.

 

Zablikalo žíznivé oko a tak je potřeba načerpat pohonné hmoty. Žádné „óemfau“, studna s vahadlem a v kýblu voda. Napřed kůň a potom vozka.

   Ve vesnici Berca jsme odbočili na rumunskou okresku směrem na oblast Paclele. Ačkoli jsou bahenní sopky v popisech lokalizovány k Buzau, či Berce, místo, kde se nacházejí se jmenuje Paclele a příjezd k nim je poměrně dobře značen.

   Bahenní sopky v Paclele jsou unikátním evropským přírodním úkazem. Pod touto lokalitou v hloubce okolo 3000 metrů jsou v kavernách „bubliny“ zemního plynu nad ložisky ropy. Plyn se trhlinami pod nevelkým tlakem dere na povrch a strhává s sebou vodu s příměsí ropy a rozpuštěného jílu v podobě bahna. Na povrchu země, kde šedá a po petroleji páchnoucí směs vyvěrá v podobě bublin či gejzírků, se tvoří mastné bahenní lagunky.

   Přetlak v útrobách řeší matička Země upouštěním plynného obsahu, přičemž plyn strhává i kapalné a pevné komponenty. Výsledkem je „bláto na hřišti“. Princip je jednoduchý, přirozeně známý každému.

      Okraje lagunek rostou, zpevňují se v pevnou jílovitou hmotu a vytvářejí typické „sopečné“ kužele.

 

Vulkán si drží hladinku, přetékající bahno po zahuštění zarovnává okraje a zesiluje stěny kužele, který postupně roste do výšky až několika metrů..

   Časem se vytvářejí několikametrové kužele, podobné kuželovitým sopkám. Pokud výška kužele převýší tlak plynu a kužel se uzavře, vyrazí vývěr v jiném místě a tvorba kuželů se posune o kus dál.

 

„Vyhaslé“ kužele jsou postupně erodovány deštěm, větrem a návštěvníky.

   Pokud se kužel provalí, nebo přeteče, bahno se rozlije do okolí, ztuhne a vytvoří holou, nebo jen minimálně specificky porostlou krustu, takže lokalita připomíná vzhledem pustou „měsíční krajinu“.

Bahno vyvěrající z boku vyvýšeného zatuhlého kužele postupně pokrývá vrstvou plochu pozemku a zvyšuje jeho nadmořskou výšku.

      Jsou zde dvě lokality, a to Bahenní sopky Velké Paclele.(Vulcanii Noroiosi Paclele Mari) a Bahenní sopky Malé Paclele (Vulcanii Noroiosi Paclele Mici ).

      Velké Paclele jsou dosažitelné pohodlně od silnice, kde je pokladna a „informační středisko“. Jsou proto více navštěvované.

 

Velké Paclele mají v průměru asi 350 metrů a jsou menší než ty Malé.

   Jelikož dozor je zde veškerý žádný a ochrana přírodního úkazu spočívá pouze v zastrašování mylnou informací, že bahno je radioaktivní, jsou Velké Paclele vystaveny vandalským útokům návštěvníků, kteří vulkány rozhrabávají, kloužou se po nich a jinak je ničí. Je jim jedno, že ničí přírodní úkazy, na kterých příroda pracovala měsíce, roky, staletí.

 

„Jen to, holky, rozhrabte, vždyť jsme si zaplatili vstupné! Matka příroda to za pár měsíců, či let zase spraví.“.

   Malé Paclele, které jsou podle mého názoru větší, než ty Velké, jsou mimo dosahu silnice a je nutno k nim vystoupat s určitým úsilím asi kilometrovou stezičkou do příkrého kopce. Jsou tudíž méně navštěvované, než ty Velké, a proto zachovalé. Je zde více klidu, takže je možné si uvědomit, že se povrch lokality pod nohami trochu houpe.

 

Malé Paclele jsou větší, než ty Velké a mají průměr asi 450 metrů. Jsou méně navštěvované a podle mého názoru přitažlivější.

   Mimo tyto paclelské lokality, které jsou v současnosti na mapovém portálu mapy.cz prohozeny, je v blízkosti ještě jedna malá lokalita bahenních sopek a ve vzdálenosti asi 25 kilometrů v lokalitě Lopatari je k vidění úkaz „Živý oheň“, což jsou pozorovatelné samozápaly výronů zemního plynu. Ale tam jsme nebyli, neboť ten správný efekt je patrný až za tmy a nám chyběl čas.

   Obě paclelské lokality jsou kromě turistů navštěvovány často také filmaři, kteří vzhled krajiny využívají coby kulisu sci-fi filmů předstírající povrch mimozemských planet.

   Jelikož při naší návštěvě vulkánů opět nad našimi hlavami nacvičovalo letectvo armád NATO vzdušné souboje, nebylo lze, aby ona mrtvá krajina neevokovala představu, že tak nějak by vypadal povrch naší Země „den poté“.

Je možné, že pár milionů let po „dni poté“ by nějaký uhlovodík kopuloval se sirovodíkem a pak se to reduplikací množilo dál. Mám dojem, že někteří nenapravitelní blázni se o takovouto budoucnost nyní dost intenzivně pokoušejí.Je na nás, abychom je zastavili a nadělili si budoucnost.

    Zatím kousek pod vulkány a pod na válku si hrajícími si letouny vedl idylicky ovčák své stádo ovec.

Pásli ovce Valaši a při tom šli a šli a šli, až přišli podél Karpatského oblouku do beskydského Valašska. Předky tohoto ovčáka tenkrát bolely nohy, tak zůstali doma v rumunském Valašsku.

    Když jsme vybírali místo pro nocleh pro tento den, narazila žena na zajímavý kemp Zanoaga asi 25 km bokem od původního předpokládaného cíle dne Sinaii. Podle informací pěkný kemp v divočině, dobrá základna pro výletek do kláštera Lalomita a na lanovku na Babele. Druhá informace, na kterou jsme narazili, bylo varování před medvědy. Třetí informace, kterou jsme našli, byla několik let stará fotografie v rumunské policejní svodce, která zachycovala incident v oblasti Zanoaga, tedy muže, který se snaží vyprostit se medvědu, který mu zakousnut do týla drásal záda.

Fotografie byla převzata ze zdroje Targoviste news

    To bylo vše, co jsme zjistili o kempu Zanoaga. Sice trochu s mrazením v zádech, ale náš zájem o tento kemp to jen prohloubilo.

   Ke kempu jsme dorazili až za tmy, neboť se nám do už tak hodně serpentinozní cesty postavilo nejdříve stádo ovcí, později silnice, která byla z poloviny šířky stržena na mnohasetmetrovém úseku ze srázu.

Tak co s tím budeme dělat, Bééééďo !?

   Přijeli jsme do míst, kde měl být kemp. Byl za říčkou, přes kterou nevedl most, ale jen lávka stěží pro pěší. Zanechal jsem ženu s autem ve večerní tmě na konci cesty, která mizela v říčce a vydal se pěšky hledat stezkou cestu. Po levé ruce temný hustý les, pak cestička na šířku auta a po pravé ruce tři metry vysoká bytelná dřevěná ohrada. Těch dvě stě metrů potmě okolo temného lesa jsem odhadoval, zda mne medvěd donutí k osobnímu rekordu ve skoku přes ohradu, nebo mne sežere. Moc šancí jsem si nedával.

   Když jsem došel do kempu, správce mi sdělil, že jsou plní a nemají místo. Ani v chatičce, ani pro stan.Byl neoblomný, nedbal ani přímluv jeho zde přítomných kumpánů. Když už jsem to vzdával, proťaly tmu reflektory auta a do kempu vjela má žena. Hnána představou, že by mohla být ušetřena podívané, jak mne morduje medvěd, přebrodila s autem říčku a jela za mnou. Když zjistila, že jsem v kempu s noclehem nepochodil a budeme muset spát někde na pasece, rezolutně oznámila správci, že stan máme vlastní a že v kempu vidí dost míst, kde si ho můžeme postavit. Správce kapituloval. Postavili jsme stan a při večeři jsme krmili místní smečku rumunských polodivokých psů, takových neotesaných halamů neidentifikovatelného původu. Celou dobu jsem si říkal, zda mne, když si je takto podplácím, nechají jít v noci v klidu na záchod. Obavy byly zbytečné. Správce psy vyvedl před bránu a tu pevně zavřel.

   Uvědomil jsem si, že psi jsou zde proto, aby odháněli medvědy. Za tu noc byl slyšet čtyřikrát hodně divoký štěkot smečky. Ráno jsme se dozvěděli, že to opravdu vyštěkávali medvěda a hnali ho od tábora. My jsme byli díky nim v bezpečí.

   Jo, kromě štěkotu psů se nocí neslo řvaní leteckých motorů. NATO si nedalo pokoj ani v noci.

Jirka B.

Pokračování příště.