Navštivte Rumunsko, dokud je (kapitola osmá)

12.11.2016 08:21

   Vzhůru dolů do dolů a pak z dolů hajdy domů

   Ráno jsme se v turdské Casa La Piscina probudili, „vzali lázeň“ v bazénu, sbalili se a šli jsme se rozloučit na recepci ubytovacího komplexu. Chtěli jsme vyrazit co nejdříve, neboť hlavním cílem tohoto dne byla návštěva jednoho z nejkrásnějších a nejatraktivnějších podzemních prostorů na světě bývalého solného dolu Salina Turda. Chtěli jsme vyrazit co nejdříve proto, neboť tato atraktivita je hojně navštěvovaná turisty a vrchol návštěvnosti se pohybuje v rozmezí mezi jedenáctou dopolední a jednou odpolední a my jsme si chtěli prohlédnout tento prostor v klidu.

    Na recepci jsem se zeptal, jak  daleko je k Salině a byl jsem mile překvapen odpovědí, že dva a půl kilometru. Nakonec to sice byly kilometry čtyři, ale na parkovišti před vchodem do dolu jsme byli mezi prvními již v devět ráno.

Prázdné parkoviště před futuristicky vyvedeným novým vstupem do Salina Turda dávalo oprávněnou naději, že prohlídka proběhne bez návalů.

   Takže co je Salina Turda ? Salina Turda je podzemní důl na halit, což je přeloženo do kuchyňské češtiny kamenná sůl (NaCl).

Znáte to ze školy. Mastek, sůl kamenná, kalcit, kazivec, ... . Mohsova stupnice tvrdosti. Tak tohle je sůl kamenná, valoun velikosti koňské hlavy.

   Důl je starý takřka 2000 let, kdy těžbu zahájili Římané a těžba trvala až do 30. let 20. století, kdy byla zastavena. Za tu dobu se zde podle některých údajů prý vytěžily zhruba tři miliardy tun soli a pokud je to pravda, pak by vzniklá dutina byla velká 1,4 km3, tedy sloučeno v jeden útvar krychle o stranách 1x1x1,4 km. To vše vyrubáno bez pomocí výbušnin, ručně či za pomoci mechanizace.

Důlní plány Saliny Turdy s vyznačením jednotlivých důlních děl. Sice jsou v maďarštině, ale pro těch pár jedinců, kteří maďarštinou nevládnou, snad jen doporučit některý z překladačů.

    Důl měl čtyři hlavní dobývací prostory. Gizelin důl, Josefův důl, Terezin důl a Rudolfův důl, mezi další zpřístupněné atraktivity patří ještě skoro kilometr dlouhá chodba Františka Josefa, schodiště mezi patry, důlní kaple vytesaná ve stěně a některé části technického zázemí. Některé části dolu nejsou veřejnosti zpřístupněny.

Pro fajnšmekry podzemních děl ještě jedna sada plánů dolu. Také v maďarštině.

   Kde se vzala v Transylvanii pod zemí taková spousta kamenné soli? Kdysi v minulosti, některé prameny říkají, že před 13 miliony, jiné, že před 250 miliony let, nemohu potvrdit ani jeden, ani druhý údaj, jsem sice již v letech, ale uvedené roky si fakt nepamatuji, zde byl na okraji pevniny šelf, kde se  slané moře v pobřežních zátokách postupně zahušťovalo odparem, eventuelně zchlazením, čímž se slaný mořský roztok koncentroval, případně srážel a krystalizoval. Postupně zde vznikala vrstva mořské soli o výšce i několika set metrů, která byla následně překryta sedimenty. Při dalších geologických procesech moře ustoupilo a solná ložiska, která se dostala pod  překryvnou vrstvou na pevninu a pod silnou vrstvu převážně vápencových sedimentů teplotou a pod tlakem metmorfovala v jednolitý halit. Tato vrstva halitu byla podzemními tlaky vrásněna a všelijak rotována,  zde konkrétně natlačena zboku na severní stranu Transylvánských Alp a východní svahy Apusenských hor, takže nakonec se vytvořily většinou svislé solné dómy, tzv. pně.

Trocha teorie nikoho nezabije. Zvláště pro geology předkládám svislý řez Transylvanií. Jak je patrno, prakticky pod celým územím je vrstva soli v mocnosti okolo 150 metrů.

   Solný důl v Turdě po ukončení těžby sloužil jako sklad sýra, za války jako protiletecký kryt a nakonec byl od devadesátých let 20. století do první dekády 21. století revitalizován do současné podoby.

A ač to vypadá skoro stejně archaicky, jako předchozí plány, toto je již zcela současný plán prohlídky podzemí bývalého solného dolu.

   Část dolu, tedy hlavně Důl Gizela, slouží k balneoterapii. Využívá slanosti vzduchu, konstantní teploty 10-12 st. Celsia, stálé vlhkosti 80%, čistoty vzduch, kdy jsou přirozeně prostředím eliminovány jak bakterie, tak alergeny k léčbě převážně respiračních nemocí a alergií. Léčebná část není volně přístupná jednak z komerčních, a také i z provozních důvodů.

Tato nově vyrubaná štola spojuje nový vchod s Chodbou Franze Josefa. Dole pod schodištěm se odbočuje vlevo k léčebné části Gizelina dolu a dále se pokračuje k místu zvanému Scara bogatilor (viz níže).

   Ostatní přístupné prostory slouží jako technické muzeum, ale hlavně jako zábavní a naučný park.

   Jako technické muzeum slouží hlavně chodba Františka Josefa, tzv. crivac, což je starý důlní vrátek, kaple, stará schodiště a expozice používaného nářadí, či důlních plánů a starých dokumentů.

Takřka kilometr dlouhá chodba France Josefa sloužila k vyvážení vytěžené soli na povrch. Po ukončení těžby byla využívána jako sklad pro dozrávání sýrů, za války jako protiletecký kryt. Doufejme, že se k této svojí funkci nebude muset vrátit, ač se o to někteří naši spojenci vehementně snaží.

   Josefův důl je kuželovitý prostor o výšce 112 metrů a průměru základny takřka 70 metrů. Je díky své akustice, nazýván „echo“ sál.

   Největší prostor je Rudolfův důl.

Preferuji fotky „na šířku“, ale tohle na šířku opravdu nešlo. Dolů od stropu Rudolfova dolu je to dolů n základnu 42 metrů a dole 80 metrů do dálky.

   Z Chodby France Josefa lze do Rudolfova dolu sestoupit přes sál zvaný Scara bogatilor (Žebřík boháčů).

Opět narážíme na podobnost některých slov v rumunštině a češtině .Bohatý se rumunsky řekne bogat. Zde byl nóbl vchod do těžební části a zde se také konaly schůze funkcionářů dolu.

   U Žebříku boháčů se nachází  v solném masivu vytesaná kaple s oltářem.

Nevím to jistě, ale asi to bude patronka havířů sv.Barbora. Mám k ní kladný vztah, neboť kdybych se znovu narodil, chtěl bych být baraba. Zde se odehrávaly slavnostní bohoslužby a zde se modlili škrábači soli před nástupem na směnu.

   Po schodišti Žebříku boháčů lze sejít na galerii nad Rudolfovým dolem.

Takže vzhůru dolů po schodišti dolů do dolů.

    Na dno Rudolfova dolu  pak lze sejít pěšky dolů po dvou schodištích se 172 schodnicemi pro 13ti patrový sestup.

Na dno Rudolfova dolu vedlo takovýchto ramen 13, tak jsem to, vzhledem ke stavu mých kolen, raději ani nezkoušel.

   Pohodlnější je ale cesta na dno výtahem, kterou jsme zvolili í my.

Ta kovová příhradovina je konstrukce výtahu, u kterého se postupně, jak směrem nahoru, tak i směrem dolů, vytvářela čím dál větší fronta. Dřevěné bednění vlevo od výtahu je jedno ze dvou pěších schodišť. Průvodci výprav, aby odlehčili výtahu, posílali hromadné výpravy dolů a nahoru po schodech pěšmo. Důchodce, nedůchodce, důchodkyně, nedůchodkyně.

   Rozměry Rudolfova dolu jsou 42 metrů hloubky, 50 metrů šířky a 80 metrů délky.

Na plochu Rudolfova dolu by se vešlo osm parcel na rodinný domek s pěknou zahradou.

   V Rudolfově dole jsou nejrůznější atrakce. Je zde ku příkladu hřiště na nejrůznější  míčové hry, v době návštěvy využívané jako herna stolního tenisu.

Myslím, že v podzemním klimatu s optimální teplotou a vlhkostí se na hřišti může docela dobře běhat.

   Vedle sítěného sálu na míčové hry je dětské hřiště s prolézačkami, bowlingové dráhy, biliár a minigolfové jamky.

Pronájem jednotlivých atraktivit je placený. Ale zase na druhou stranu, kdo se může pochlubit, že šťouchal biliár sto metrů pod zemí!

   Na ploše Rudolfova dolu stojí ruské kolo, které návštěvníky ze základny vynese do výšky několika desítek metrů.

A je vůbec politicky korektní říkat „ruské kolo“? Pamatuji dobu, kdy se ruským vejcím říkalo Henry-vejce. Takže abych nezavdával příčiny k svárům, tedy Henry-kolo.

   Z gondoly ruského kola mohou návštěvníci zblízka spatřit na zvrásněných halitových stěnách obrazce ne nepodobné zvětšené struktuře damascenské oceli.

Zde byly výtvarníkem tektonické pohyby, tlaky a teploty.

   Na stěnách a na stropě lze pozorovat výzdobu ze slaných krápníků.

Rostou? Rostou? Rostou! Rychlostí 2,5 cm za rok. A když dorostou délky tří metrů, pak se vlastní vahou utrhnou a spadnou dolů. Pak mohou návštěvníci skončit přišpendleni k podlaze, jako motýl v entomologické kolekci.

   V parteru Rudolfova dolu se nachází i amfiteatr se zajímavou akustikou pro hudební a divadelní programy, který je vybaven vyhřívanými sedadly pro diváky.

Nedávno jsem četl zajímavou informaci, že v tomto amfiteátru proběhla soutěž trubačů. To bych se skoro bál zadout, abych neočesal krápníkové girlandy.

   Nad Rudolfovým dolem je dřevěný ochoz okolo celého obvodu, který umožňuje jednak pohled na základnu shůry, jednak spojuje horní vstupy na schodiště na obou protilehlých stranách dolu.

Taková procházka po ochozu ve výšce přes 40 metrů není nic pro ty, co mají fobii z výšky. Krákorce dřevěné lávky jsou vsazeny do děr v soli a jen zaklínovány trámkem.

   Dalším návštěvním prostorem je Terezin důl.Terezin důl je zvonovitý prostor hluboký 112 metrů

Toto je pohled vzhůru do kopule zvonovitého prostoru dolu vyrubaného pně..

      Základna  kuželovitého prostoru má v průměru skoro 90 metrů.

Celá expozice Salina Turda má poněkud sci-fi vizáž, ale dno Terezina dolu, bych řekl, je nejufoidnější.

   4/5 dna Terezina dolu je tvořeno slaným jezerem, které je hluboké místy až 8 metrů. Voda v jezeru má 27% slanost. Na podzemním jezeře je možnost projet se na veslici.

I my jsme podlehli kouzelné atmosféře a jak jsme to viděli, všeho jsme nechali, hned tam spěchali a na dvacet minut si pronajali loďku. No, fakt romantika.

   Voda je výrazně hustší,technika plavby a veslování se musí hustotě vody přizpůsobit.

Nejsem ve veslování úplný laik a něco mám naveslováno. Ale zde mi trvalo, než jsem si zvykl na neobvyklý pohyb loďky v husté vodě a při každém razantnějším záběru mi zpočátku vyskakovala kvůli většímu odporu vody vesla z havlinek. Proto ten zoufale soustředěný výraz.

   Atmosféra plavby na podzemním jezeře je vskutku  zvláštně magická.

Takhle nějak vypadal cestou do podsvětí převozník mrtvých Cháron na řece Styx. Hrubý stařecký démon s antickým profilem. Fotografie je momentka z filmového zpracování antického dramatu “Tak naval prachy, dušičko, nebo plav!“.

   Uprostřed jezera je umělý ostrůvek ze zbytků halitu po ukončení těžby, na který lze dojít od výtahu či schodiště po dřevěných mostcích.

Poněkud futuristická architektura podzemních staveb evokuje fantaskní  atmosféru setkání s mimozemskými civilizacemi. Tady to vypadá, že přistálo dole v dole UFO. Ale je to altán na osrůvku uprostřed podzemního jezera.

   V dole je většina staveb dřevěných, na kovových konstrukcích je patrná poměrně rychlá koroze způsobená agresivitou slaného prostředí. Ostatně všechno i dřevěné konstrukce, jsou postupně pokrývány výkvěty solných krystalů, eventuelně solných krápníků, které zde přirůstají rychlostí 2 cm za rok.

Důl jsme opouštěli opět přes Žebřík boháčů. Dřevěná konstrukce zdobného schodiště odolává vlivům prostředí několik set let.

   Absolvovali jsme prohlídku trvající něco přes dvě hodiny v klidu a pohodě. Ovšem když jsme se vraceli chodbami k východu, proti nám začaly proudit davy. Časový harmonogram návštěvnosti, který ukazoval špičku mezi 11 – 13 hodinou, nelhal. Když jsme vyšli ven na ráno prázdné parkoviště, bylo plno a auta a autobusy parkovaly široko daleko na příjezdových komunikacích. Bylo poledne. Koupili jsme si  u stánku langoše, žena sladký, já na slano, poobědvali jsme a vyrazili k domovu. Čekalo nás přes 1000 km cesty.

   Vyjeli jsme z Turdy. Před námi Oradea, Debrecín, Budapešť, Bratislava, Brno, Mirošovice, Dolní Lomnice a domů. O půlnoci jsme zaparkovali u nás na dvoře.

   Naše letošní báječná rumunská expedice ve zdraví a spokojenosti skončila. Zaplať Pán Bůh.

Jirka B.

Pokračování příště.