Kdybych já byl kovářem

22.07.2023 14:39

Kdybych já byl kovářem

Před šesti lety a pár měsíci jsem od rodiny dostal, vzhledem k mému „platonickému“ zájmu o kování jednodenní kovářský kurz. O jeho průběhu jsem napsal tenkrát blog, jehož obsah si můžete připomenout zde.

Moc se mi to tenkrát líbilo a chtěl jsem ve svém kovářském počínání pokračovat. A měl jsem štěstí. Souhrou okolností a náhod se o mém záměru dozvěděl jeden známý, který je uměleckým kovářem a to dokonce uměleckým akademickým kovářem a nabídl mi možnost si u něj v kovárně a pod jeho vedením něco ukovat.

Ale stejně tak, jak se náhle objevila tato příležitost, tak stejně rychle se nějak posunula do nepravděpodobna. Než jsme se dohodli na nějakém vzájemně vhodném termínu, nejdříve jsem byl vytížen pracovně já, pak on, pak oba, pak mne navštívil infarkt, pak byly dva kovidové roky, pak jsem se zabýval nějakou vlastní onkologickou drobností, takže čas běžel, já chátral a postupně má touha po kování se propadala do nevědomí. Alespoň u mne.

U pana uměleckého akademického kováře to bylo ovšem jinak. Jeho citlivou uměleckou duši trápil nesplněný slib, a tak po několika nenaplněných pokusech mne dostat do kovárny se mu to nakonec podařilo.

Domluvili jsme termín a také objekt, který jsem hodlal vykovat. Zvolil jsem veskrze praktické předměty, tedy nářadí ke krbovým kamnům. Pohrabáč, taková dvě udělátka k čištění a manipulaci s roštem a vyhrnovátko popela z prostoru pod popelníkem.

A hned jsem dostal první úkol, namalovat návrh nářadí ve skutečné velikosti 1 : 1 na kus papundeklu. Takže doma jsem vše proměřil a vymyslel a nakonec to vše „škicnul“ na kus kartonu z krabice od čerpadla.

A nastal den kování. Ráno jsem připravil ochranné pomůcky, tedy rukavice a brýle, do tašky strčil kus kartonu s návrhem nástrojů a přidal láhev s pitím, neboť z kurzu kování před šesti lety jsem si pamatoval hlavně to horko a žízeň.

Žena mne naložila do auta a odvezla do vedlejší vesnice, kde pan kovář žije a také má sochařský atelier a kovárnu. Předala mne se slovy “Tak Vám tu vedu toho učedníka, pane mistr!“, pak se zamyslela, šla do sebe a opravila se na: „ Tak Vám tady vedu toho učedníka, Mistře!“ a odjela.

Odebrali jsme se do kovárny, kde syn pana kováře, také kovářský učedník, pro nás roztápěl uhlenou výheň. Pan Mistr posoudil mé návrhy, které byly spíše praktické, než estetické, vybral materiál, krátce promluvil na téma bezpečnost práce a den kování začal.

Mistr kovářský vybral vhodné kusy tyčoviny a připravil je na patřičné rozměry. Nejdříve šlo železo do výhně, aby se nahřálo, pak mi pan kovář ukázal, co a jak, já začal kovat. I pan kovář si dělal svoji kovářskou práci. Takže já nahříval kusy ke kování, Mistr nahříval své kusy železa ke kování, já bušil do železa na kovadlině tu perlíkem, tu kladivem, kladivem tu nosem, tu ploskou, vše podle účelu úderu a potřeby. Na vedlejší kovadlině si mistr kovář koval své.

Kupodivu to docela šlo, v podstatě jsem toho koval dost sám, jen tu a tam mi pan kovář něco opravil, nebo pomohl s kruciálními operacemi, třeba ohýbáním, nebo začátkem kování zašpičacení konců nářadí pro rukojeť, která bude dřevěná.

Nejsložitější bylo roztažení kulatiny na potřebnou plochu na konci vyhrnovátka popela zpod popelníku. Bylo potřeba roztáhnout lulatinu do plošky plechu o rozměrech podle nákresu 50 x 35 mm, takže bylo nutno nahřát ocelovou tyč na konci, položit na kovadlinu a nosemm kladiva bušit a ťukat tu do středu, tu na okraje tvořící se placky. A znovu do výhně, nahřát do žluta, znovu na kovadlinu, znovu bušit a ťukat a přitom se snažit z tyče vykovával obdelníkový plech na konci rozpálené tyče. Nakonec byl plech dost velký, takže následovalo jeho ohnutí do pravého úhlu k tyči, zastříhnutí a zabroušení.

Pohrabáč byl jednoduchý, na konci tyče se rozkovala a vytáhla taková ploška a ta se ohnula do pravého úhlu k násadě.

Forrichtungy na manipulaci s roštem byly takové dva háky, kdy se průměr tyčoviny musel vykovat do tvaru kužele tak, aby délkou a průměrem vyhovoval svému účelu, tedy manipulaci při vyndavání roštu a také k rozbíjení kousků popela , které uvíznou v otvorech roštu.

Nakonec bylo potřeba vykovat na všech kusech na konci násady kužel, na který se příště pomocí vypalování nasadí dřevěné rukojetě. Na úplný konec bylo potřeba z estetického hlediska poklepat násady nástrojů tak, aby pozbyly vzhledu průmyslově vyrobené původní tyče.

Stihl jsem potřebné vykovat za tři hodiny. Kupodivu v kovárně nebylo ani takové horko, jako jsem měl v paměti. Kovárna byla velká a větraná, takže jsem nemusel být věčně vedle výhně, ale po dobu nahřívání ohřívaných kusů jsem se stáhnul do chladnějších koutů a tam hasil ledovým čajem žízeň. Bylo to dobře, neboť čas člověk nezastaví a těch šest let mezi dvěma mými kovářskými lekcemi bylo znát.

Ostatně můžete porovnat fotky z roku 2017

a fotky z roku 2023.

      

 

Doma jsem všechny polotovary funkčně vyzkoušel. Musím se pochlubit, že představa o vhodném tvaru k zamýšlenému účelu byla dobrá a nástroje svůj účel, pro který byly vymyšleny a vyrobeny, splňují. A příště, až připravím doma dřevěné rukojrti, tak to dorazíme. A až začne topné sezona, budou sloužit.

Zdraví a přeje zdraví

Jirka B.

P.S. A na závěr tématická píseň “Kdybych já byl kovářem“