Jsem a budu zarytý mírový štváč
Jsem a budu zarytý mírový štváč
Již zhruba tři čtvrtě roku trvá horký vojenský konflikt mezi vojsky Ruska a Ukrajiny na Ukrajině. Probíhá již neskutečně dlouho a je možné, že ještě dlouho probíhat bude. Jsem přesvědčen, že pokud by byl oboustranný zájem o mírové řešení tohoto konfliktu, mír už by byl, nebo alespoň příměří a jednalo by se o podmínkách míru. Proč je to tak, jak to je?
Jsou lidé, kteří mají jasno. Netají se tím, že Rusko musí být zničeno. Já jasno nemám. Například jasno nemám už v tom, zda požadované zničení Ruska má být důsledkem vojenské intervence Ruska na Ukrajinu, nebo zda snaha o zničení Ruska byla intervence příčinou. K jasné odpovědi mám málo relevantních informací. Mohu vycházet pouze z indicií, které přinášejí pro mne mnoho otázek. Například otázku, zda nemohlo ruské vedení považovat za ohrožení Ruska skutečnost, že se železná opona za 35 let posunula o zhruba 1200 kilometrů na východ. Vojska NATO se od roku 1989, a to údajně proti ústní dohodě, rozšířila o armády několika států bývalého sovětského bloku a posunula se až na hranice Ruska. Tedy železná opona se fakticky posunula od Lübecku na severozápadě k Narvě na severovýchodě a od Terstu na jihozápadě k Sulině na jihovýchodě. Mezi Ruskem a státy NATO tedy zmizelo bezpečnostní nárazníkové pásmo a vojska NATO se přiblížila k Moskvě z původních nejbližších 1700 kilometrů na pouhých 600 km.
Též je pro mne hodno odpovědi, proč Západ nebyl schopen prosadit Minské dohody a místo jednání o řešní situace okolo Ukrajiny podle Minských dohod začal podle vyjádření bývalé německé kancléřky Merklové využívat čas od roku 2015 k výcviku a vyzbrojování ukrajinské armády podle standardeů NATO a státu, který se ústavou zavázal k neutralitě naznačovat možnosti vstupu Ukrajiny do NATO?
A takových otázek bych mohl položit k odpovědím více. Třeba jaký smysl mělo takřka 80 let po válce záměrně a cíleně rozvracet vzájemné vztahy teatrálním rozvalováním pomníků sovětských symbolů u nás, či vyvoláváním kontroverzí instalací adoračních památníků v určité době jistě diskutabilním, ale v současnosti již obsoletním Vlasovcům, či podobné provokace typu vyhlašování války Rusku excentrickými, bytˇ, bohužel, veřejnými osobnostmi typu Pavla Novotného?
Jsem-li schopen vcítit se do postavení Putinova, rozhodně by to ve mně jisté obavy vyvolalo. Je snadné přistoupit na jednoduchou myšlenku, že psychopat Putin ve svém šílenství, nemaje zrovna jiný nápad, vtrhl herostrátovsky na Ukrajinu. To je ovšem podle mne pohled z žabí perspektivy. Z ptačí perspektivy je vidět nějaké vztahy, souvislosti a důvody, stejně tak se jeví celá síť příčin a důsledků. Žabí a ptačí perspektivou nemyslím rozdíl ve výšce v metrech, ale v úrovni myšlení.
Možná právě po takových otázkách si francouzský prezident Macron uvědomil, že při případném jednání o ukončení konfliktu musí být jednoznačně vyvráceny pochybnosti ruského vední o existenčním ohrožení Ruska. To ovšem u mne vyvolává otázku, zda takovéto vyjádřené pochybnosti nebylo možno jednoznačně vyvrátit ještě před zahájením ruské intervence na Ukrajinu.
Další otázka, která mne znejisťuje při zaujímání jednoduchého a rychlého postoje ke konfliktu, je otázka, komu válka na Ukrajině v konečném výsledku prospívá a komu přináší zisk. V poslední době se i několik představitelů států EU a západní Evropy dalo slyšet, že Evropa je v důsledku války vystavena neúměrně vysokým výdajům, ať už se jedná o násobně vyšší ceny amerického LNG, či výdajům za náhradu vojenského materiálu, který je z těchto zemí distribuován na Ukrajinu a je nutné ho nahrazovat nákupy nových zbraní převážně z provenience amerických zbrojovek. Tento postřeh některých západních politiků je zajímavý a vypovídající, zvláště při uvědomění si toho, že USA na válkách v Evropě vždy získávalo. První světová válka pozvedla USA z postavení jakési bizarní země „Divokého západu“ do pozice jedné ze světových velmocí a Druhá světová válka udělala z USA jednoho ze dvou světových hegemonů.
Jak je vidět, běhá mi hlavou mnoho otázek a málo relevantních odpovědí. Možná se odpovědi zjeví snad jednou, až se za desetiletí otevřou archivy. Pak se možná ti, co se dožijí, budou divit, možná, že mnozí i stydět.
Zatím se na Ukrajině válčí, umírají tisíce a tisíce vojáků i civilistů, lidé se mrzačí, na zmar přichází i mnoho materiálních hodnot, stejně, jako hodnot duchovních. I Matka Příroda dostává na frak. Doba vymknuta z kloubů šílí.
K těm duchovním hodnotám třeba patří to, že cílem a morálním étosem naší civilizace bylo soužití v míru. Dnes mám pocit, že mainstreamem lomcuje válečnická krvelačnost a slovo „mír“ se stává být slovem sprostým. Pro mne ne. Jsem a budu zavilý mírový štváč. Vím, že jednou i tato válka na Ukrajině skončí. Zainteresované strany zasednou k jednacímu stolu a budou se muset dohodnout. Čím ve vzdálenějším časovém horizontu k tomu dojde, tím budou škody větší a cesta k nápravě stavu delší a náročnější.
Opravdu je na čase, aby se rozumní lidé zasadili, každý podle svých možností, o ukončení této hanebné kaňky v letopisech našeho civilizačního okruhu. Je třeba se sejít a jednat s minimem emocí, maximem rozumu, s pochopením a porozuměním a tak odstraňovat oboustranně překážky bránící urovnání konfliktu a budovat nové všestranně přijatelné a akceptovatelné vztahy. Myslím, že tímto směrem k míru by měl podle svých možností tlačit každý, kdo má alespoň trochu zodpovědnosti.
Zdraví a přeji zdraví
Jirka B.
P.S. Jestli někdo znáte odpovědi na moje výše formulované otázky, budu rád, když mi na ně v diskuzi odpovíte.
Diskusní téma: Jsem a budu zarytý mírový štváč
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.