nemuselo být nutně nevýhodou. Jak jsem napsal výše, věkově okolo mne si vzpomínám na tři postižené po prodělání dětské obrny. O rok mladší děvče mělo ochrnutou jednu ruku a jednu nohu a postižení bylo dosti těžké a nápadné. Paži měla ztuhlou a spastickou a na nohu napadala. Další kluk byl o dva roky starší, ten měl také spastickou ruku a napadal na nohu, ale méně.. Můj spolužák ze třídy měl nepatrně hůře pohyblivou ruku a ztuhlou nohu. Je zajímavé, že oba kluci hráli velmi dobře fotbal, neboť spastická ruka tvořila jakýsi "odmítací" štít a ztuhlá hákovitá noha velmi dobře vedla míč při pohybu dopředu. Jen při postupu dopředu vlastně jen poskakovali po té zdravé a tu nemocnou táhli s míčem za sebou a špatně se jim střílelo. Ale v rámci klukovského fotbalu to byli plnohodnotní a v druhém případě dokonce excelující hráči.
Jak se řešily epidemie za socializmu
Jak se řešily epidemie za socializmu
Nedávno jsem četl na blogu,tuším, že na i-dnes, popis údajně špatného řešení epidemie žloutenky na konci sedmdesátých let u nás v některých krajích ČSSR, která proběhla v důsledku distribuce kontaminovaných polských jahod. Tenkrát onemocnělo něco okolo 40 000 lidí. Samozřejmě, že hodnocení tehdejšího „socialistického“ řešení bylo v současnosti publikem shledáno špatným.
Ne nadarmo se říká, že čím mladší člověk, tím více za socializmu trpěl. Nejvíce o trpění vyprávějí ti, kteří socializmus vůbec nezažili, nebo s ním tenkrát žili ve vzájemně výhodné symbioze.
Pokud já vím, byla epidemie řešena na poměrně standardní úrovni odpovídající stavu poznání a možností.
V současnosti se střetáváme tváří v tvář s problémy řešení epidemie kovidu – 19. A to jako součást té nejvyspělejší, nejsvobodnější a nejdemokratičtější západní společnosti a jako součást Evropské Unie.
Už jen málokdo nepochopil, že pandemie kovidu demaskovala všechno chvástání a ukázala slabost naší společnosti. Bezzubost, neakčnost orgánů, voluntaristické excesy a neschopnost a neochota dodržování a nastolování disciplíny hygienických a karantenních opatření zablokovaly jednu cestu řešení a umožnily rozjezd pandemie do obřích rozměrů.
Druhá cesta z pandemie, tedy cesta vakcinace krachuje na politicko-ekonomických zájmech, kdy jsou občané jednotlivých států drženi a zneužívání ekonomicko-politickým konglomerátem jako rukojmí, kde se hraje, byť ideologicky zastíráno, o zisky a provize, nikoli prvořadě o zdraví a životy lidí.
Řekněme si o tom, jak na tom bylo československé zdravotnictví v oblasti potírání epidemií v době toho kritizovaného socializmu. Posuďte sami, zda hůře, či lépe v kontextu doby, než nyní.
Měli jsme vlastní výzkumnou a výrobní základnu, která byla po roce 1989 úředně zbavena nejdříve možnosti výzkumu a po roce 2000 zbavena administrativními zásahy i možnosti výroby.
Československá vakcinologie a epidemiologie byla na velmi dobré, ba špičkové světové úrovni, kdy jsme vyvinuli v Ústavu sér a očkovacích látek 7 exkluzivních antivirových vakcin a okolo třiceti unikátních léčebných a diagnostických přípravků světové úrovně a byli je schopni v potřebné míře i vyrábět, včetně technologie a potřebných materiálů, které byly pro nás Západem embargovány.
Měli jsme výzkumnou, výrobní a logistickou základnu, v níž se pohybovali světově uznávaní odborníci, kteří byli platnými členy epidemiologické i vakcinologické světové elity. Namátkou uvedu mikrobiologa prof.MUDr. F.Patočku,Dr.Sc., virologa a epidemiologa a ředitele Ústavu sér a očkovacích látek doc. MUDr. D.Slonima, či epidemiologa prof. MUDr. Karla Rašku,Dr.Sc. vedoucího sekce infekčních nemocí WHO, který řídil mezinárodní akci na vymýcení pravých neštovic, což je zatím jediná úspěšná virová eradikace v historii.
V ČSSR probíhalo standardně plošné očkování a v případě potřeby i nárazové očkování všech skupin obyvatel. Proto se v ČSSR podařilo takřka eliminovat, či zcela eradikovat mnohé infekční nemoci. Takřka vymýtit se podařilo např. TBC, zarděnky, spalničky, či vzteklinu. Jako prvnímu státu na světě se podařilo v ČSSR zcela vymýtit již v roce 1960 dětskou obrnu, se kterou se mnohé vyspělé státy světa potýkaly ještě několik desetiletí poté a endemické ostrůvky na světě dosud přetrvávají.
Mezi roky 1957 a 1960 byly v ČSSR připraveny dva typy antipolyomyelitických vakcín a proběhla dvě kola očkování, kdy v roce 1957 bylo oočkováno proti dětské obrně takřka 3 miliony dětí a v roce 1960 bylo během jednoho týdne oočkováno přes 4 miliony dětí, čímž byl totálně v Československu eliminovám virus polio a přetržen epidemický řetězec. Celá akce byla zvládnuta jak vývojově, tak výrobně, tak logisticky.
Mnozí šedesátníci a výše si jistě pamatují, jak dostali ve škole příkaz donést si lžičku, na kterou jim ve třídě nalila sestra, či lékař červený sladký roztok, který jsme spolkli. A byli jsme chráněni vakcinací. V té době jsem měl tři vrstevníky okolo sebe, kteří v důsledku prodělané obrny měli atrofované svaly a byli více, či méně ochrnutí a částečně invalidizovaní. Od roku 1960 už nepřibyl v ČSSR nikdo.
Porovnám-li protiepidemiologické zabezpečení a řešení epidemických situací za „zasraně socialistického“ režimu v ČSSR, coby součásti Říše zla a řešení téhož v naší bohaté, svobodné a demokratické ČR, coby součásti EU, pak musím konstatovat, kam, že se současnost hrabe na minulost.
Zdraví a přeje zdraví
Jirka B.
P.S. Pokud by měl někdo zájem přečíst si o mém setkání s prof. Patočkou, zde je odkaz na můj starší blog: Kýho vira, který bacil nás to bacil ?