Dopřejte Janu Třískovi věčnou slávu

26.09.2017 09:59

Dopřejte Janu Třískovi věčnou slávu

V sobotu se do Vltavy s Karlova mostu pádem, či skokem zřítil osmdesátiletý herec Jan Tříska. Byl sice vytažen, resuscitován a transportován do nemocnice, ale tam druhý den v důsledku tohoto incidentu zemřel.

V souvislosti se zřícením do řeky se vyskytly dvě hlavní teorie. První hovořila o sebevraždě, druhá o nešťastné náhodě. V současnosti je verze sebevraždy odmítána a „takřka vyloučena“, prý se jednalo o nešťastnou náhodu.

Z reakcí Třískových známých je jasné, že verzi o sebevraždě považují za dehonestující, neboť slovy herce a režisera Jiřího Mádla dělá z inteligentního Třísky blázna. A také přece není možné, že by sebevraždu spáchal velikán štvaný komunistickou despocií a přítel samotného Václava Havla. Jasně se prosazuje verze, kdy Jan Tříska spadl z mostu nešťastnou náhodou, když na mostě chozením po zábradlí metafyzicko-mysticky čerpal energii pro natáčení nového filmu tak, jak to prý měl ve zvyku.

Myslím, že tato druhá verze Janu Třískovi škodí. Herci ti hrdinové okamžiku, jak známo, žijí pro svoji věčnou slávu a jsou to bytosti mimo čas a prostor, kteří nežijí až tak realitou a racionálnem, ale svojí emocionální expresí tak, jako by byli tam někde nad tím běžnodenním pinožením.

A nyní si představte, že Jan Tříska se mohl na věky a jedinečně zapsat do dějin nejen českého, ale i světového umění tím, že tento bytostně český herec ukončil svůj život a dílo bilančním skokem z pravého srdce krásného města uprostřed Evropy Karlova mostu v Praze do té nejnárodnější řeky Čech Vltavy a i tak, když už mu komunisté zabránili rozdat se svému národu, vyjádřil své věčné spojení se svojí domovinou, které byl zbaven. To by bylo opravdové a famózní finále jeho osobního, ale i uměleckého života, navěky se vyjímající v jeho životopisech a vzpomínkách na něj. Nikoli čin šílencův, ale důstojné, svobodné a symbolické zakončení života veskrze národního genia.

A teď je tento čin vydáván za banální nehodu umíněného starce, který z nějakých pomatených metafyzických bludů běhal po zábradlí historické památky a který přecenil své schopnosti, když po ztrátě rovnováhy spadl z mostu do řeky a tam se utopil.

Nevím, jak to bylo, i když se k jedné verzi kloním. Ale ať se mýlím, nebo ne, myslím, že verze, kdy národní herec dobrovolně umírá v srdci své vlasti, je umělcově duši jistě daleko bližší, než verze o svéhlavém starci, který nezvládl svoji nepříliš rozumnou exhibici.

Jirka B.