Dnes je 397. výročí bitvy na Bílé Hoře.
Dnes je 397. výročí bitvy na Bílé Hoře.Událost pro naše dějiny dost významná, abych ztratil pár slov. Proto jsem recykloval pár let starý článek. Sice by potřeboval mírně aktualizovat v reakci na události od jeho první edice přišeší, ale otisknu ho bez aktualizace. Myslím, že je altuální až až.
Škoda pro nás demokracie?
Tváří v tvář skutečnostem, které historicky provázejí naši společnost, si kladu stále častěji otázku, zda jsou Češi schopni si demokraticky vládnout sami. A musím se přiznat, že začínám pochybovat.
Asi nám byla ta nejednotnost, nespokojenost, hádavost, nabubřelost, lokajství, nevraživost a ještě spousta dalších nepříjemných vlastností dána do vínku.
Už jen ten počáteční výběr. Část našich prapředků se z bažin východní Ukrajiny nechtěla hnout a část zase chtěla emigrovat na Západ. Tak sice vyrazili za lepším, ale cestou se porafali tak, že aby se nepobili, kompromisně se z nouze usadili někde na půli cesty a aby si tu svoji rozpolcenost zdůvodnili a omluvili, argumentovali hypotetickým mlékem a strdím.
A pak už to šlo jedno za druhým. Svatoplukovi synové rozebrali metlu (fascis !) na jednotlivé pruty, Přemyslovci vyvraždili Slavníkovce, Boleslav nechal odpravit Václava, intelektuála Vojtěcha vyštvali, synové se o moc prali s otci, podřízení s nadřízenými. A když to Karel IV dal trochu do pořádku, tak po jeho smrti všichni všechno rozkradli a zničili tak, že se nakonec ti, co už si nakradli, museli spojit bez rozdílu názoru a víry a pomordovat ty, co si ještě nakrást nestačili a chtěli krást dál, to vše pod ideologickou zástěrkou víry pravé. A zemi musel zachraňovat ten Liška Ryšavá, co mu nemohli přijít jak před tím, tak potom až dodnes, na jméno. Pak si zvolili „svého“, ale takového a tak, aby moc nevadil. A potom všelijaká náhradní řešení, aby si mohli „elitáři“ nadále vyskakovat. Ještě, že nakonec přišla Bílá Hora a po ní tři sta let prosperity a relativního klidu v rámci Habsburské říše, období nevděčně známé v našich dějinách jako třistaleté úpění v žaláři národů. A pak opět chvíli tanec na mrtvole svého dobrodince, než nám fašistická a komunistická totalita na půl století zaťala tipec. A nyní již takřka čtvrt století prošustrováváme šanci, která nám byla, jako už tolikrát v dějinách, darována shodou okolností.
A opět nejednotní, namyšlení, svárliví, líní, ambiciózní, nevděční, hrabiví, a přesto, že celkem neschopní, naopak něčeho všehoschopní. Až dosáváde časů.
V souvislosti se současnou situací si vzpomínám, jak jsem byl koncem 70.let již minulého století v Řecku a pohyboval jsem se tam ve společnosti z Čech navrátivších se Řeků. A jeden z nich tenkrát pravil pro mne překvapující slova: „ Dost už tu bylo toho demokratického bordelu, už je zase na čase, aby udělala pořádek nějaká vojenská junta!“. Tenkrát jsem to, tenkrát občan totalitního státu na dočasné propustce, nechápal.
Možná naivně, ale stále ještě doufám, že se něco stane a my se naučíme svobodu a demokracii využívat a ne jen zneužívat. Stále ještě preferuji demokracii před juntou. Zvláště, když ještě značná část národa považuje husitství za nejhvězdnější období Čech, éru Habsburské říše za žalář národů a v čele junty by zajisté preferovala loupeživého žoldnéře Žižku před konstruktivním maršálem Radeckým.
Quo usque tandem….?
Jirka B.