Balada Silvestrovská

02.01.2021 18:25

Balada Silvestrovská

Zeměkoule ve své kružbě okolo Slunce překročila pomyslné hranice a opustivše rok 2020 propasírovala se do nového roku 2021. Uvidíme, co nás čeká.

Jedno, co přinesl přelom prosince a ledna, je fakt, že mám nový měsíční příděl volných dat a tudíž mohu opět psát na tomto blogovém prostoru. V prvním letošním blogu se však vrátím ještě na konec minulého roku. A nebude to návrat nijak pozitivní. To bylo tak:

Asi čtyři dny před koncem roku pocítila manželka jakési divné pocity na dolní čelisti v oblasti 4-. Jelikož se stupňovaly, rozhodla se vyhledat svojí zubní lékařku, kterou průběžně navštěvuje jak v rámci prevence, tak v rámci terapie, leč ta měla dovolenou a případné akutní případy odkazovala na pohotovostní službu. Manželka tedy zahájila dostupná opatření dle mých rad, přece jenom jsem se stomatologií živil přes 40 let a kdybych měl dosud ordinaci, uměl bych si s problémem jejím poradit. Mnou navržená konzervativní opatření nezabrala a problém se stupňoval.

Další den se snažila kontaktovat několik lékařů v okolí, leč marně. Většina měla nedostupné telefony a mnozí z nich na webových stránkách informace, že z důvodu dovolených neordinují. Někteří již od 19.12., jiní od 27.12. a to do minimálně 4.1. nového roku. Všichni odkazovali pacienty v nouzi na pohotovostní služby. V obtelefonovávání ordinací nejen v okolí, ale i jednak po celé Praze, ale i po Středočeském kraji jsme pokračovali s negativním výsledkem celý den, a to i v ordinacích, které na svých stránkách inzerovaly poskytnutí pohotovostní služby pro veřejnost.

Nezbylo, než se vydat večer na pohotovostní službu, jednu ze dvou, která měla poskytovat ošetření nejen pro Prahu, ale i Středočeský kraj a možná, že i další kraje republiky ve večerních hodinách od 17,30 do 22,30. Přijeli jsme krátce po půl šesté večer a žena byla ve třetí desítce čekajících. Bylo okolo nuly a fronta stála venku, jednak kvůli kovidu, jednak proto, že by se lidé dovnitř stejně nevešli. Čekali jsme asi hodinu, fronta postupovala pomalu, a tak jsme se rozhodli, že odjedeme a vrátíme se později, třeba se ta zácpa uvolní. Vrátili jsme se okolo půl deváté, ale počet čekajících příliš nepoklesl. Po deváté hodině vyšla sestra, přehlédla frontu, určila dedlajn kdesi před námi s tím, že více lidí do konce služby nestihnou a vyzvala ostatní k rozchodu s doporučením, aby se potřební obrátili na druhou pražskou pohotovost, která slouží o hodinu déle. Protože manželčina bolest se stupňovala a otok tváře rostl, vyrazili jsme na pohotovost do středu Prahy. Dojeli jsme tam krátce po půl desáté, vysadil jsem manželku před poliklinikou a než jsem stačil zaparkovat, už na mne manželka volala, ať neplatím parkovné, neb se nedostala ani přes vrátnici, protože tam prý čeká přes třicet lidí a už neberou. Rozloučili jsme se tedy s vrátnou, která za námi zamkla a jeli vstříc bezesné noci pod vlivem analgetik.

A tak přišel Silvestr. Ráno jsme si přivstali a začali opět obvolávat možná i nemožná stomatologická pracoviště, včetně klinických fakultních, opět bezvýsledně. Vzhledem ke stavu jsem alespoň kontaktoval obvodní lékařku a zánět šířící se měkkými tkáněmi manželčina obličeje jsme pokryli antibiotiky. Pak svitla naděje. Ozval se telefon jakéhosi stomatologa, který měl náš zmeškaný hovor. Když vyslechl, o co jde, omluvil se, že je mimo domov, ale že se pokusí kontaktovat nějaké kolegy, aby nám pomohli. Po dvaceti minutách nám oznámil, že nikdo neordinuje, že nám nemůže pomoci. No, alespoň projevil empatii a snahu. Nezbývalo, než vyčkat na pohotovost.

Vyrazili jsme tak, že jsme byli před pohotovostí hodinu před otevíračkou. Byli jsme asi patnáctí. Opět okolo nuly, opět tři hodiny čekání na sílícím mraze. Lidé sice měli roušky a snažili se o rozestupy, ale to víte, stáhnout se v zimě do houfu je reflex. Kovid měl asi hody. Nakonec zima zástup sdružila a tak se lidé vzájemně oplácávali, objímali (alespoň rodinní příslušníci) a celá ta řada podupávala a vlnila se v rytmu etnického tance amerických černochů stepujících v zimě na autobusové zastávce, který se jmenuje „bus stop“. Nějak takhle, ale v třiceti zarouškovaných lidech najednou a po dobu třech hodin.

Po třech hodinách se žena dočkala ošetření a doporučení na kontrolu a další ošetření na Nový rok.

V novoroční podvečer jsme opět vyrazili na kontrolu a ošetření v doporučený podvečerní čas. Situace se opakovala, změny byly ty, že bylo o poznání chladněji, tedy -2, již jsme se povětšině navzájem znali a zároveň jsme už také znali některé vychytávky, jako například kde jsou v areálu otevřená vyhřívaná místa a přístupné záchody, takže většina už nechodila močit do křoví, ale „zašla na neurologii“.

Dnes 2. ledna se situace opakovala mezi 14. - 17. hodinou jako přes kopírák. Jen snad s variací, že na frontu mírně mžila namrzající mlha.

Zítra už žena na pohotovost, zaklepat na dřevo, nemusí, až v pondělí ke své stomatoložce.

Tato balada (epický příběh s hrůzným dějem) není kritikou těch, kteří ty zubní pohotovosti provozují, eventuelně slouží. Těm patří dík, obzvláště v kovidovém věku dělají, co mohou.

Je to kritika systému stomatologické zdravotní péče, který neplní svůj základní úkol, tedy dostupné poskytování systematické preventivní, léčebné, tak i akutní stomatologické péče tak, aby byla zajištěna preventivně-léčebná péče udržující orální zdraví, funkční, estetickou a fonační restauraci orgánů dutiny ústní a zabezpečení akutního ošetření náhle vzniklých a zdraví a život ohrožujících stavů v dutině ústní. Podle mého názoru stomatologická komora v tomto ohledu zcela zklamala, umožnila rozvrat uceleného systému a vydala pacienty na pospas libovůli samostaně podnikajícím poskytovatelům tohoto segmentu zdravotní péče.

Nejen za socializmu, ale i v období mé soukromé praxe jsem cítil zodpovědnost za své pacienty a nestalo se, že bych měl pauzu své ordinace, aniž bych neměl zajištěnou náhradní péči o své pacienty zástupem dohodou s jinou funkční ordinací. Pokud se mi nepodařilo zajistit zástup, prostě jsem volno neměl. A tak to platilo dříve obecně. Stejně tak jsem zajišťoval péči o akutní případy nejen v pracovní době kdykoli, ale i mimo pracovní dobu, včetně svátků, sobot a nedělí. Prostě to byl můj úkol a měl jsem jakousi stavovskou čest a zodpovědnost.

A pro ty, kteří poměřují zdravotní péči za socializmu a nyní, popíši stav pohotovostní stomatologické péče na svém pracovišti, tedy na obvodu Prahy 4 v 70. a 80.letech minulého století, tedy specielně od roku 1983 dále.

Akutní případy si řešil ve své ordinační době na detašovaných pracovištích zcela samozřejmě každý stomatolog denně v rámci ordinačních hodin, přičemž měl k dispozici možnost konzultací, eventuelně předání komplikovaných případů ústavním specialistům, eventuelně zázemí stomatologických klinik Lékařské fakulty.

Pokud stomatolog z jakéhokoli důvodu ve svých ordinačních hodinách neordinoval, musel mít dojednaný zástup pro akutní a neodkladné případy.

Na šesti spádových poliklinikách s více stomatologickými pracovišti byla zajišťována žurnální služba v době od 7 do 19 hodin každý pracovní den.

V době mezi 19. hodinou večer a 7. hodinou ranní a o víkendech a svátcích nepřetržitě fungovala na centrální poliklinice specielní stomatologická pohotovost, přes den na třech křeslech, v noci na jednom. A musím konstatovat, že byla dosti vytížená.

To vše spádově více méně jen pro Prahu 4 s počtem obyvatel mezi 200 000 – 300 000 .

V jiných obvodech Prahy se sloužily další víkendové denní pohotovosti a navíc sloužila ještě jedna centrální pražská pohotovost s nočním a víkendovým provozem.

Mohu zcela zodpovědně tvrdit, že za socializmu a v počátcích soukromého podnikání byla stomatologická péče a to nejen akutní, s určitými výjimkami dostupnější a funkčnější, než je nyní.

Myslím si, že jde o selhání nejen u mnohých jednotlivých stomatologů, u kterých postrádám určitou stavovskou čest a zodpovědnost vůči pacientům, ale hlavně jde o systémové selhání stomatologické komory, která si přivlastnila právo řídit stomatologickou péči a při tom není schopna zajistit její funkční dostupnost, což by tedy měla být její povinnost.

Že tomu tak je, o tom vypovídá výše publikovaný příběh o (ne)zajištění minimálně pohotovostní stomatologické služby veřejnosti, a to na dobu několika dní.

Musím konstatovat, že mi bylo, zvláště, když jsem musel ve frontě před budovou s pohotovostí opakovaně vyslechnout většinou oprávněnou kritiku stavu současné stomatologické péče, stydno.

Jirka B.

P.S.Opravdu nejsem stará komunistická struktura, zaslepeně chválící staré časy.. Naopak, možná jsem byl první, kdo veřejně již dva roky před listopadem 1989, vystoupil s návrhem na soukromé provozování zdravotnických služeb. Mám na to důkaz v podobě mého dopisu, který jsem zaslal do redakce Rudého Práva a dopis byl zveřejněn v diskuzi o zkvalitňování zdravotní péče. Ale takovéto konce jsem si opravdu nepředstavoval.