A já sám, vždycky sám (Pár příspěvků do Decimeronu)

11.03.2021 14:09

A já sám, vždycky sám (Pár příspěvků do Decimeronu)

V jednom z minulých článků s názvem „Jste frustrovaní a deprovovaní? Zapojte se!“ https://karel-blog.webnode.cz/news/jste-frustrovani-a-deprivovani-zapojte-se/ jsem čtenáře vyzval, aby v době koronavirového sociálního distancu využili možnosti mezilidských kontaktů prostřednictvím účasti na tvorbě takového našeho společného karantenního Decimeronu, který by byl mladším a menším bratrem Boccaciova Dekameronu, který vznikl také jako produkt karanténního zpestřování času stráveného v izolaci. Vybídl jsem čtenáře, aby se v diskuzi k mým kratochvilným literárním pokleskům a příhodám ze života připojili poklesky a historkami svými. Nikdo se nepřipojil, přesto se návštěvnost a čtenost mého blogového prostoru zvedla. Takže, ať tak, či tak, publikované miniatury zaujaly. Budu v nich tedy pokračovat.

V minulých blozích jsem připomněl jednak vysílání Stanice Svobodná Evropa a jednak existenci Vojenské katedry na Fakultě všeobecného lékařství Univerzity Karlovy, kde jsme v dobách studijních vlastně absolvováním, účastí na šestitýdenním soustředění a složením závěrečných zkoušek jakoby suplovali jeden rok základní vojenské služby, takže jsme po přísaze nastupovali do armády v hodnosti svobodníka absolventa. Tato vojenská příprava s sebou, kromě jiného, přinášela i humorné chvilky. Zkusím zavzpomínat:

Důstojníci na katedře byli pestrá směsice. Na jedné straně starý dětský lékař, povolaný Čepičkou do armády, který sice chodil v uniformě podplukovníka, ale nosil k ní klobouk. Další byli bodří tatíci, kteří brali výuku na vojenské katedře jako dobrou zašívárnu. Někteří ale také byli zamindrákovaní podivíni, kteří se snažili si na nás vybít své problémy z pozice šarže.

Nejraději jsme měli onoho starého podplukovníka, který se jmenoval Křen a my mu familierně říkali „Táta Křen“. Byl silný kuřák, většinu jeho lekcí jsme prokouřili při „pauzičkách na cigárko“, progemblili při hře čáry a prokecali při vyprávění vtipů údajně slušných a nepolitických. Přesto si od táty Křena pamatiji dvě základní armádní poučky. 1/ Kůň se do zdravotnického povozu zapřahá hlavou po směru jízdy a 2/ Louže je menší vlhká plocha bez většího strategického významu. "Chlapci, to si nepište. To uslyšíte nejmíň ještě stokrát!" dodal by táta Křen.

Z té žoviální vrstvy důstojnictva si pamatuji dvě historky, které pasují do erotického podtextu ladícího s duchem Dekameronu.

Jeden major nám vyprávěl historku o tom, že v jeho uličním výboru KSČ ho požádala jedna soudružka, zdali by nešla zjistit pitvou příčina smrti jejího psíka. Vyprávění znělo asi tak:

„ Podívejte se, soudruzi, jedna soudružka u nás z uliční organizace měla pejska a ten pošel. Přišla za mnou a povídá: „Soudruhu, když jseš na té fakultě, zjisti mi, na co ten pejsek umřel“. Tak jsem ho soudruzi přinesl a nechal na patologii pitvat. No a pak jsem jí řekl výsledek. Povídám jí „Soudružko, ten pejsek pojít musel. Měl totiž žaludek plný chlupů“. A ta soudružka se, soudruzi, zamyslela a povídá „ To je zvláštní, soudruhu. Můj manžel umřel na to samé.“.

A druhý příběh, který si od něj pamatuji byl z oblasti epidemiologie a je eroticko-heroický. „Soudruzi, tak vám povím něco z té epidemiologie a jejím využití v boji. Soudruzi, za Druhé světové války se jedna soudružka sovětská partyzánka nechala nakazit syfilisem, přešla frontu a navazovala kontakty s německými vojáky. Soudruzi, co vám budu povídat. Celé divize nakažených musely být stahovány z fronty do týlu, soudruzi. Celé divize!“. Tak pravil major Jaryn Š.

Také jsme měli politickou přípravu. Na tu jsme měli také majora Jaryna, ale Jaryna F..  Major Jaryn F. vždy napsal na tabuli téma. Např. „Význam partyzánského odboje v době II.světové války“. A pak už to jelo. „Soudruzi, tak bychom si dnes měli říci něco o partyzánském odboji za II.světové války. Soudruzi, tak o tom vám mohu vyprávět mnoho.“. A začal. Jak byl kluk z Valašska a jak tam byl odboj a jak tam byli partyzáni. A jak skupinu místních odbojářů zatkli Němci, odsoudili je k trestu smrti a jak měli být, včetně Jarynova strýce, zítra popraveni v Uherském Brodě. A jak Jaryn s místní omladinou seděli na návsi pod lípou a říkali si, že ty na smrt odsouzené stejně nepopraví, protože určitě v noci přepadnou věznici partyzáni a čekající na smrt osvobodí. „ Hovno, soudruzi! Hovno je partyzáni osvobodili. Tu noc u nás partyzáni vykradli záložnu a doktorovi znásilnili manželku!“. Prostě se Jaryn nechal unést skutečností. I tak někdy vypadala politická příprava.

Docela humorná byla historka s majorem, jehož jméno si již nepamatuji. Přišel od vojenského útvaru a když jsme byli na soustředění, vyučoval nás topografii. Měli jsme se dostat z bodu A do bodu B s kolonou vétřiesek kdesi v okolí Kláštera Teplá a on kolonu vedl. Vysunut z poklopu kabiny prvního náklaďáku držel pod bradou mapu a na ní buzolu. Pak určil směr a vyrazili jsme přes pole a les tam, kde je nyní golfové hřiště. Po chvíli se konvoj zastavil, major zkontroloval mapu buzolou pod bradou, otočili jsme se o 360 stupňů a jeli zpět. A to se opakovalo několikrát. Bod B jsme nikdy nenašli a do cíle nedorazili. Na konci toho dne, když lamentoval, čím to mohlo být, jsme si coby stomatologové všimli jeho masivního zubního můstku v ústech. A bylo nám jasno. Major měl v ústech starý poválečný můstek ještě s ocelovou konstrukcí. A když přiložil na mapu pod bradu buzolu, magnetická střelka ukazovala sever vždy tam, kde měl hubu.

Holt na vojenské katedře byli zajímavé figurky. Asi nejbizarnější byl jeden důstojník, který byl na vojenskou katedru některé z fakut ČVUT přesunut odněkud ze západních hranic poté, co tam sestřelil práškovací letadlo. To bylo tak: Onen důstojník byl se svým oddílem na cvičných střelbách kdesi u Boru u Tachova. Stříleli na střelnici ze samopalů a kulometů, když dostal do vysílačky zprávu, aby upravili střelbu, protože bude prolétat práškovací letadlo Čmelák. Prostě z řídícího velínu dostal ležerně vyslovené upozornění „ Upravte střelbu, letí Agrostroj!“. A důstojník zblblý ideologickou masáží porozumněl „Upravte střelbu, letí agresor!“. No tak střelbu upravil a nařídil pálit na blížícího se Čmeláka. No a ten šel k zemi. Abych nekecal, myslím, že přistál sám v pudu sebezáchovy, když zjistil, že je cílem.

No, nebyli na katedře jen takovíto pantátové. Mezi důstojníky se našli i tyrani, keří deptali. A tím se dostávám k tomu odkazu na Rádio Svobodná Evropa. Toto rádio mělo i relaci „Vzkazy domů“, kde se ozývaly jednak pozdravy přes hranici, ale také byla touto cestou zasílána tajná hesla, kterými byla řízena síť agentů západních rozvědek v Československu. Tyto vzkazy měly nejrůznější podivná znění typu „Koza dojí krev“ a podobně. Kohosi šikanovaného jedním z důstojníků vojenské katedry to inspirovalo a tak jednoho dne dostal tento důstojník na adresu katedry poštovní pohlednici z Francie s obrázkem Eifelovky a textem „Strýc Albert posílá novou mrkev na starý záhon.“. A šikanujícího důstojníka začala šikanovat kontrarozvědka. Jak dopadl, nevím, my ten rok absolvovali.

A to by bylo z dnešního příspěvku do Decimeronu vše.

Zájemcům, kteří by chtěli také přispět, opět nabízím prostor v diskuzi.

Zdraví a přeje zdraví

Jirka B.